Vejdeme-li do jakéhokoli sboru, kostela či modlitebny Církve československé husitské, upoutá naši pozornost jistě i nabídka týdeníku Český zápas. Vychází již sto pět let a jeho předchůdcem byl časopis Právo národa.
Ne každý ví, že jeho založení předchází samotné vyhlášení samostatnosti naší církve, který sahá až doprostřed zlomového období reformního úsilí pokrokových římskokatolických kněží o obnovu jejich původně mateřské církve. Do doby, kterou nazýváme katolický modernismus. Časopis vycházel tehdy pod názvem Právo národa.
Jak došlo k jeho založení a co vlastně první i druhý název našich církevních novin znamená? Pro odpověď se musíme vydat do poloviny 19. století. Svět tehdy procházel mnoha změnami. Rozvíjela se věda, nové směry filosofie a světového myšlení. Evropská společnost žila v nových podmínkách sociálních, ekonomických i politických. Tehdejší katolická církev si nevěděla rady, jak se k tomuto směřování postavit. Mnozí lidé tváří v tvář novým vědeckým poznatkům či zklamání z politiky ztráceli svoji víru a přikláněli se k ateismu. Nekatolické církve se orientovaly lépe. Začaly podporovat vědecké studium Bible a s pochopením se ujímaly lidí v jejich životních problémech. V římskokatolické církvi mnozí pokrokoví duchovní ucítili potřebu nezůstávat stát zpovzdálí a ve snaze pomoci římské církvi v cestě za člověkem nové doby toužili smířit teologii, církev a vědecké poznání, stejně tak i církevní hierarchii pozměnit v duchu rodících se demokratických ideálů. V Evropě představovali své dílo postupně významní myslitelé, teologové, mnohdy bibličtí badatelé Alfred Loisy, George Tyrell, Hermann Schell a další. Kromě nového přístupu k Písmu, tradici a rozvoru vědy a víry, církve a společnosti, promlouvá z jejich díla upřímná snaha po poctivosti víry a života římskokatolické církve, její duchovní obnovy a reforem. Tento nový směr získával napříč národy více a více stoupenců z řad katolických intelektuálů. Ti si uvědomovali, že církev potřebuje mravní obnovu, pokání a služebnost. Ukazovalo se, že pro mnohé duchovní je překážkou pro církevní službu povinnost celibátu nebo postrádali v bohoslužbě svůj národní jazyk, odmítali mocenské chování církevních hodnostářů či nezájem církve o aktuální problémy života.
V roce 1890 nazval německý spisovatel H. Bahr snahy o sociální, literární a uměleckou obrodu modernismem. Tento pojem natolik zaujal i novodobé reformátory církve, že jejich úsilí dnes zveme katolickým modernismem. V Čechách, tak významné zemi pro reformační dějiny, logicky nalezl katolický modernismus velkou odezvu. Dokonce někteří z velikánů našeho národa v českém prostředí reformní katolické myšlenky předznamenali. Slavná jména jako Josef Dobrovský, Bernard Bolzano či František Náhlovský byli nejen vědci a myslitelé, ale také reformní kněží, jejichž obrodné snahy však byly církví umlčeny.
Na konci 19. století začali do časopisů Vlast a Hlídka literární přispívat Jindřich Šimon Baar, Sigismund Bouška nebo Karel Dostál-Lutinov. Spisovatelé, básníci, ale také římskokatoličtí kněží. Český modernismus tak nejprve promluvil jako literární a umělecké hnutí (slavný sochař a výtvarník František Bílek představuje onu druhou cestu modernismu), záhy však vyjevil i touhu reformních kněžských srdcí a katolický modernismus s přídavkem český získával stále konkrétnější podobu. Dobře ji zachycuje časopis Nový život, jejž zastihujme v době, kdy se v roce 1902 sdružují v naší zemi modernističtí kněží do organizace Zemské jednoty českého katolického duchovenstva, která přichází o čtyři roky později s formulací tzv. Přerovského programu. Jednotlivé body shrnutí, po čem modernisté touží: především po demokratické volbě církevních představitelů, zavedení mateřského jazyka do bohoslužby, slovanský ráz národní církve v duchu dědictví Konstantina a Metoděje, zdobrovolnění celibátu, zlepšení sociálního postavení kněží a odpoutání se církve od těsného spojení s vídeňským dvorem.
Z Říma přišel od papeže v roce 1907 zákaz reformního úsilí. Čeští kněží se však nezalekli a neoficiální cestou ve svém díle pokračovali. Již tehdy byli studenty na teologických fakultách a vstupovali do kněžské služby mnozí mladí bohoslovci a novokněží, jejichž jména dobře známe coby velké osobnosti naší církve a připomeneme si je vzápětí.
Nemělo trvat dlouho a svět zažil další, tentokrát decimující ránu pro mnoho lidských životů, celou společnost, ale také lidskou víru. Byla jím první světová válka. Konflikt nevídaného rozměru a dosud nepoznaných podob násilí a smrti spaloval víru milionů lidí a měnil ji v temnotu skepse. Římská církev, podporující mnohdy válčící mocnosti, stala se v očích lidí nenáviděnou. Modernisté vycítili, že nastal čas k rozhodujícímu kroku. Smířit se s představou, že by český národ ztratil víru svých otců, byla pro upřímná srdce mnoha poctivých kněží nemyslitelná. Modernisté stáli v jejich středu. Ještě před vyhlášením československé samostatnosti byla obnovena Jednota katolického duchovenstva pod vedením J. Š. Baara. Vstoupilo do ní skoro 4 000 duchovních, mezi nimi i několik vysoce postavených katolických hodnostářů.
Mladý kněz Matěj Pavlík zakládá v Kroměříži časopis Právo národa. Jeho věrným spolupracovníkem se stal kolega František Kovář, aktivně vystupovali také Bohumil Zahradník-Brodský a vzápětí též Karel Farský. V brožuře s názvem Obnova církve katolické v Republice československé z roku 1919 najdeme v podstatě kompletní program, se kterým kráčeli nejhorlivější zastánci reforem až k oddělení se od Říma. Namátkou zalistujme obsahem: národní charakter církve v Československu, titul československého patriarchy pro nejvyššího představitele, přihlášení se k dědictví slovanských věrozvěstů, inspirace českou reformací, demokraticky zřízená církevní samospráva, československá liturgie, požadavek vzdělání kněží, zdobrovolnění celibátu a mnoho dalšího. Tyto požadavky tlumočila delegace Jednoty záhy v Římě samotnému papeži. Jeho odpověď byla rázná. A zamítavá. Řada kněží pak v reformní práci polevila. Ne však všichni. Sdružení Ohnisko, které vzniká pod křídly Jednoty v témže roce, hodlá prosadit reformy navzdory papežovu odmítnutí. Farského, Pavlíka či Kováře již známe. Dodejme ještě G. A. Procházku či Rudolfa Paříka a máme výčet těch, kteří z Ohniska vycházejí záhy k založení nové organizace Klubu reformních kněží, jenž je odhodlán prosadit reformy cestou činu – Via Facti. Pod předsedou Klubu Karlem Farským a s podporou časopisu Právo národa začaly události rychle spět ke dni, jehož datum nese další zastavení našeho putování, k 8. lednu 1920. K přelomu českého zápasu za duchovní obnovu národa.
Vladimír Hraba
Článek je z knihy „Víra, naděje a Láska“, počátky, vývoj a současnost Církve československé husitské, vydala Královéhradecká diecéze CČSH
Pozn. redakce:
V prosinci 1919 nabídl Matěj Pavlík (biskup Gorazd) Karlu Farskému převod reformního časopisu Právo národa, který založil a vedl, pod Klub reformního duchovenstva. Pod názvem Právo národa vycházel do 27. února 1920. Následně byl časopis jako tiskový orgán Církve československé husitské přejmenován na Český zápas. V lednu 1935 převzala časopis od Tiskového a nakladatelského družstva Blahoslav do svého vlastnictví ústřední rada.
