(ČZ 9/26) V počátečním období se bohoslužby konaly sporadicky, pouze tehdy, když se podařilo získat některého z pražských duchovních.
V reakci na situaci, kdy se nová církev ve svých začátcích potýkala s katolíky kvůli užívání katolických kostelů pro své bohoslužby, začaly na jihu Čech vznikat ve dvacátých letech minulého století nové sbory jako například Sbor Božích bojovníků v Táboře, Husův sbor v Chotovinách, Husův sbor v Českých Budějovicích a další. Ze sčítání lidu v roce 1921 vyplynulo, že Církev československá s 3070 příslušníky, tj. 24,44 %, se v té době stala v Táboře druhou největší církví. Jak uvádí historička Květa Kořalková: „Stalo se tak i proto, že si velká část občanstva uvědomovala přitažlivost husitské tradice Tábora.“
Karel Farský v neděli 18. července 1920 celebroval první československou mši v Táboře na tehdejším náměstí Republiky (dnes Žižkovo) a po liturgii z radničního balkónu k lidem, podle tehdejšího pamětníka Karla Kostlivého, uvedl: „Proč člověk český, českými dějinami odchovaný, musí hledati své cesty náboženské, a proč musí dát výhost církvi římské.“
Na 400 účastníků si tehdy vyzvedlo odhlášku z Římskokatolické církve a přihlásilo se k Církvi československé. V Táboře se nově vznikající církev po schválení žádosti usídlila od 13. srpna 1920 v někdejším klášterním kostele Narození Panny Marie na Masarykově náměstí (dnes Mikuláše z Husi). Citujme opět pamětníka Karla Kostlivého, jenž poznamenal: „A hned do práce – všady spousty prachu – a bratr Ninger dlouhým smetákem prášil obrazy a svaté.“
22. srpna se v kostele nejprve odehrála první svatba, pak od devíti hodin první čs. liturgie a o týden později se zde uskutečnily křtiny. I když podle záznamů naší církve (Schematismus Československé církve z r. 1933) byla táborská náboženská obec schválena ze strany státu až 16. února 1926, mnohem dříve, již 28. září 1920, došlo k ustavující valné hromadě náboženské obce. Jak historičky a kurátorky Husitského muzea v Táboře Jitka a Lenka Vandrovcovy uvádí: „V počátečním období se bohoslužby konaly sporadicky, pouze tehdy, když se podařilo získat některého z pražských duchovních. I přesto se příslušníci církve dle rozhodnutí rady starších pravidelně scházeli každou neděli a o svátcích v 10 hodin.“
Až na konci roku 1920 nastoupil v Táboře do služby farář Jan Diviš. Církevní kancelář byla tehdy na náměstí Republiky (dnes Žižkovo), zato rada starších zasedala v některém z hostinců patřících členům církve. Hned v začátku měla ale obec problémy, dnešním slovníkem bychom řekli „ideologické“. V Táboře vedle sebe existovaly paralelně dvě náboženské obce CČS – jedna uznávající Karla Farského a druhá „nová“, opoziční rady starších, podporující směřování CČS směrem k Srbské pravoslavné církvi, která uznávala biskupa Matěje Pavlíka Gorazda. Proto zde také od roku 1922 fungovali dva faráři: Arnošt Kolář a opoziční farář Preclík, který na bohoslužbu dojížděl z Prahy.
Náboženská obec CČS měla od srpna 1920 propůjčen od táborské samosprávy někdejší klášterní kostel Narození Panny Marie. O něj se od poloviny roku 1921 začala dělit s místním sborem Českobratrské církve evangelické, která kostel využívala jen výjimečně. Stalo se, že v dubnu 1923 povolila městská rada používání klášterního kostela i náboženské obci české pravoslavné církve (opoziční křídlo CČS v čele s Martinem Malečkem). Obě znesvářené obce si častokrát neuměly vyjít vstříc, a tak od roku 1924 začala CČS usilovat o svůj stánek. Až v roce 1932 se 15. září na městském zastupitelstvu odhlasoval prodej pozemku, na kterém dodnes stojí Sbor Božích bojovníků. Význam stavby koncem dvacátých let, tedy ještě dlouho před jejím započetím, podtrhl mimo jiné básník symbolismu a autor sbírky Stavitelé chrámu Otokar Březina: „Stavbu Sboru Božích bojovníků vítám, jelikož si od něho slibuji novou pomoc při společném hledání vyššího smyslu života a novou cestu pro jeden, společný cíl.“
Stavba byla započata v roce 1938 a sbor byl otevřen 6. července 1939. Chrám byl stavěn v duchu myšlenky sochaře Františka Bílka: „´Chrámu v nás´, ti, kteří již prohlédli a jsou ve spojení s Duchem, vnášejí do šerosvitu pozemského pachtění světlo a smysl. Jsou našimi bratry a zároveň našimi služebníky, neboť nás vedou, jsou nám příkladem, slouží vysokému cíli, a proto k němu ukazují směr i ostatním.“
Slavnost byla přenášena Českým rozhlasem a z Prahy byl vypraven do Tábora zvláštní vlak. Vše zkomplikovala tehdejší německá okupace Československa. Úřady oslavu nejprve povolily, ale následně přišel zákaz. Teprve, když hejtman František Macháček a člen rady starších Jan Procházka na oberlandratu přesvědčili úředníky a zůstali jako rukojmí na úřadě pro zajištění klidu při slavnosti, vše mohlo pokračovat dle původního plánu. Celkem čtyřiapadesát korouhví a praporů s husitskými symboly nesli praporečníci v čele průvodu, následovaly ženy oblečené do národních krojů, po nich šlo padesát duchovních Církve československé, dále představitelé rady starších, významné osobnosti města, okresu, škol, spolků a na osm tisíc věřících. Před novým sborem zazněla píseň Za Husem. Slavnost před sborem i následující bohoslužbu ze sboru přenášely pro všechny shromážděné reproduktory rozmístěné v okolí a přilehlých ulicích. Otevření sboru v Táboře znamenalo nejpočetnější české shromáždění v té době. Původně náboženská slavnost se změnila v první tichou masovou protiněmeckou manifestaci, jejíž význam není dodnes dostatečně doceněn.
Podle historických materiálů připravil Mirko Radušević
Foto: Husitské muzeum v Táboře
Český zápas č. 9 z 1. 3. 2026
