(ČZ 10/26) Díky důvěře ze strany plzeňské diecéze a všech ostatních jsem s pokorou v lednu letošního roku přijal jáhenské svěcení.
Když jsem šel studovat na HTF UK, chtěl jsem si dokázat, že zvládnu vystudovat vysokou školu. Kromě toho mě zajímalo křesťanství a víra jako taková. Pocházím z věřící rodiny, takže víra byla přirozenou součástí mého života. Nicméně, jak už to bývá, nastalo životní období, kdy se víra dostala na druhou kolej. Pořád tam byla, jenom čekala v koutku na probuzení.
V průběhu studia jsem zjišťoval, jak pestrý svět to je. Najednou mi spousta věcí začala dávat větší a větší smysl. Vše začalo do sebe zapadat jako puzzle, a to především díky skvělým vyučujícím, kteří často dělali věci navíc, aby nám více pomohli. Opravdu jsem nezažil nikoho, kdo by nám nebyl ochotný pomoci.
Po nějaké době se ozvala touha zjistit něco více o CČSH, když už studuji teologii, a poprvé v životě jsem zašel na husitskou bohoslužbu. Byl jsem překvapen množstvím zpěvu i interakcí duchovního s laiky v lavicích. Vlastně jsem z celé bohoslužby měl velice dobrý pocit. A pamatuji si jedinou věc – zpěv responsoria – Gospodi pomiluj. O něco později mi facebook nabídl přátelství staršího spolužáka a občas jsme si napsali. Požádal jsem jej, zda bych s ním mohl občas jezdit na bohoslužby, které sloužil v Mirovicích. Nějak přirozeně jsem vplul do praktické husitské víry. Zvali mne na akce do Plzně. A protože jsem moc nevěděl, jak se chovat na bohoslužbě – bylo pro mne matoucí, kdy se vstává, kdy se co říká – raději jsem se držel v pozadí a pomáhal jsem s tím, co mi jde asi nejlépe – pohybovat se tam, kde je jídlo a organizace.
Postupem času se opět probudila touha sloužit a vznesl jsem nesmělý dotaz, zda bych mohl být duchovním, zda na to mám. Dostalo se mi odpovědi, že ano. Ke jmenování bohoslovcem zbýval už jen malý, ale nelehký krok – obhájit své pohnutky před biskupskou radou. Tak nervózní jsem nebyl ani u maturity nebo přijímacích zkoušek, ale dopadlo to dobře. Následovalo slavnostní jmenování bohoslovcem, kterého se zúčastnili i mí rodiče. Najednou jsem stál na „druhé straně barikády“. Všem na očích, musel jsem nahlas zpívat a číst. A číst evangelium před lidmi, to byl a je stále silný zážitek.
Opět jsem dostal příležitost jezdit na pravidelné večerní pobožnosti do Plzně. Představa, že bych měl kázat, mě nejprve děsila, ale ukázalo se, že není nic tak strašné, jak se zdá. Pořád se učím a bez konzultací se neobejdu. Následovala nabídka na přípravu přímluvných modliteb, o něco později jsem svá zamyšlení začal publikovat na blogu a sociálních sítích. Do promluv se mi přimotá kdeco, od Malého prince až po kocoura Mikeše.
Po splnění všech náležitostí včetně státnic přišlo rozhodnutí o jáhenském svěcení. Díky důvěře ze strany plzeňské diecéze a všech ostatních jsem s pokorou v lednu letošního roku přijal jáhenské svěcení. Nechyběla moje rodina, přátelé, kolegové. Měl jsem obrovskou radost, že tam byli i kolegové z jiných církví – byl to pro mne důkaz, že nezáleží na příslušnosti k církvi, ale na tom, že věříme v jednoho Boha. Každý věří svým krásným způsobem a přináší svoji jedinečnost.
Uvědomil jsem si, že jestli chci být „něco“ platný, tak prostě tu školu – resp. magistra – dodělám. Kam mne život nasměruje, nechávám na Bohu. Nějaké své představy mám, ale jak se říká, když chceš Boha rozesmát, seznam jej se svými plány. Proto to beru s pokorou v srdci, jak to přijde. Doufám, že svým malým dílem budu moci přispět k šíření Božího slova prostřednictvím služby v CČSH. Pokud bych mohl něco doporučit svým kolegům bohoslovcům nebo těm, kdo o tom uvažují: Důvěřujte volání, které slyšíte od Boha. Důvěřujte svým biskupům, kteří vás vedou jako pastýři. Důvěřujte kolegům a kolegyním v pastýřské službě. A důvěřujte sami sobě. To dobrodružství stojí za to.
Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jenom slovo a má duše bude uzdravena. Bohu díky za vše.
Břetislav Karal
Foto: CČSH Plzeň
Český zápas č.10 z 8. 3. 2026
