„Kdyby z kamene nevytesal nic jiného než náhrobky a památníky pro padlé ve válce, bude jeho dílo stejně hodno uznání,“ tak píší autoři životopisů o táborském sochaři J. V. Duškovi. Druhého března to bude 60 let od jeho úmrtí a v červnu 135 let od jeho narození.
Husitská obec v Táboře právě v únoru slaví 100 let svého založení a může děkovat sochaři Janu Vítězslavu Duškovi za jeho um, kterým vyzdobil vnitřek táborského kostela - Sboru Božích bojovníků (1939). Je to nepřehlédnutelný výčet: Žehnající Kristus, Jan Žižka a Jan Hus, Jan Amos Komenský a Petr Chelčický, betlém, Jan Žižka, Muž s biblí, Husitský kazatel, Husitský bojovník, J. A. Komenský, Boží bojovník, Dr. Karel Farský, v kolumbáriu socha Anny Stocké-Šechtlové (původně u hrobky rodiny Šechtlovi na novém hřbitově) a sousoší Loučení (Modli se a pracuj).
Sochař se snažil prací s husitským motivem naplnit slova táborského historika Romana Cikharta: „Jediná spása spočívá v tom, aby duch roku 1420 naplnil ducha roku 1920!“ Především husitskými sochami za svůj život zaplnil zejména jižní Čechy.
Jan Vítězslav Dušek se narodil 8. června 1891 v Makově nedaleko Jistebnice jako jedenácté z celkem 12 dětí. Po vystudování měšťanky v roce 1905 odešel do Hořic v Podkrkonoší, kde do roku 1909 studoval na tamní c. k. odborné škole sochařsko-kamenické v sochařském oddělení. Již na této škole pod vedením zdejšího ředitele prof. Václava Suchomela se stalo jeho hlavním tématem tvorby husitství. V roce 1911 odešel do Vídně, kde studoval u prof. Wilhelma Hejdy a v roce 1914 byl bez zkoušek přijat na Akademi der bilden Künste. Za svůj tvůrčí život vytesal 250 soch, památníků či reliéfů a to ještě tvorbu přerušila první světová válka, kdy mu bylo třiadvacet let a musel narukovat. Co ale pro mladého sochaře muselo znamenat, když utrpěl vážné poranění levé ruky? Přesto v táborském lazaretu v novoměstských školách pracoval aspoň pravou rukou a vystavoval svá díla, jako jsou Modlitba za tatíčka, Raněn, Urna, Pod tíží doby lidstvo ohne se, však neklesne, Modlitba za obránce vlasti a další.
Po válce se Dušek sice usadil v Táboře, ale v podstatě celé období první republiky je spojeno se studiem v zahraničí a účastí na různých zahraničních akcích. Největší vliv na něj mělo pařížské studium Académie de la Granda Chaumiére u profesora Emile-Antoine Bourdella, žáka Augusta Rodina. Netrvalo dlouho a jeho talent nabyl ocenění. Byly to olympijské hry v Paříži v roce 1924, kdy při mezinárodní soutěži skulptur byla oceněna jeho bronzová socha Lučištníka. Jen rok na to, sklidil úspěch se sochou běžce, za kterou obdržel stříbrnou medaili na pařížském jarním Salonu a třetím jeho „sportovním“ úspěchem byla olympiáda v Berlíně v roce 1936, kam přihlásil sochu Herkula.
Jan Vítězslav Dušek byl natolik úspěšný, že ho v roce 1922 francouzská společnost Société Nationale des Beaux-Arts jmenovala řádným členem sekce rytců a medailérů, s právem vystavovat práce na výstavách této společnosti bez předběžného přijetí porotou. Následně byl uznán a oceněn i v sekci skulptury. Na výstavě této společnosti měl úspěch jeho model příští sochy Jana Husa. Ta byla realizována v Jindřichově Hradci a k její tvorbě vybral Dušek tvrdý, tzv. bohánecký pískovec z lomu nedaleko východočeských Hořic. S kameníkem Václavem Neubauerem pak během jara 1923 sochu dokončili. Ta se stala dominantou dolní části jindřichohradeckého parku, který byl po ní nazván Husovými sady.
Táborský sochař za svůj plodný život tak získal mnoho ocenění. Zemřel 2. března 1966 v Táboře, kde byl také pohřben. Poslední pískovcový pomník padlým – 270 centimetrů vysokou postavu muže pro Strakonice vytesal ve svých 67 letech.
Mirko Radušević
Foto: Sochař J. V. Dušek při práci / Husitské muzeum v Táboře
