Vztahy mezi psychoterapií a náboženstvím byly velice živé od samotného vzniku psychoterapie.
Na počátku dvacátého století byly tyto vztahy poznamenány zejména vyhraněnými názory Sigmunda Freuda na náboženství. Jeho dílem se nese silný sekularizační étos. Náboženství jako celek považoval za kolektivní neurózu a věřil, že psychoanalýza přispěje k zániku náboženství. Tomuto tématu se věnuje např. v textu „Budoucnost jedné iluze“, kde je náboženství nazváno iluzí, která by měla být postupně nahrazena vědou. Ve Freudově pojetí jsou tedy vztahy psychoterapie a náboženství kompetitivní. Následovníci Freuda byli většinou vůči náboženství vstřícnější, někdy dokonce náboženství vnímali jako zdroj inspirace pro psychoterapii. Dnes je takřka standardem, že psychoterapeut respektuje duchovní orientaci svého klienta (a to i v případě psychoanalytiků). Přesto mezi náboženstvím a psychoterapií občas panuje podezíravost, nedůvěra a neporozumění. Podle Pavla Říčana je dobré pěstovat atmosféru dialogu mezi psychoterapeuty a náboženskými profesionály. Vzájemnou inspiraci vnímá jako prospěšnou pro obě strany.
Náboženství v psychoterapeutickém procesu
Náboženství se stává častým tématem v rámci psychoterapeutického procesu, a to zvláště u věřících klientů nebo klientů pocházejících z náboženského prostředí. Jak již bylo řečeno, dnes je běžné, že terapeut má respekt k víře klienta, většinou je v tomto směru vázán etickým kodexem svého výcviku nebo odborné společnosti, pokud je jejím členem. Velký potenciál ale stále zůstává v oblasti vzájemného porozumění a spolupráce. Dialog mezi náboženstvím a psychoterapií může totiž přinést značné benefity pro klienty. Psychoterapie má např. schopnost kultivovat náboženské prožívání a napravovat následky nezdravé náboženské výchovy. Dialogický přístup je vhodný také z toho důvodu, že terapeut nemůže jednoduše říci klientovi, co je v otázce náboženství správné. Je tedy více v pozici doprovázejícího, společně s klientem mohou diskutovat různé perspektivy. V tomto bezpečném procesu si klient může reflektovat svůj vztah k bohu, vyjasňuje si vztah k náboženské autoritě a proměňuje se tak i jeho vztah k sobě samému. V terapeutické praxi je běžné, že terapeut a klient mají odlišný vztah ke spiritualitě. Nevěřící terapeut pracuje s věřícím klientem, ale také věřící terapeut pracuje s nevěřícím klientem. Nebo jsou oba věřící, ale každý se hlásí k jinému náboženství. Jen výjimečně se stává, že jsou jejich spirituality souladné. Z toho vyplývá základní úkol pro terapeuta, aby reflektoval vlastní vztah ke spiritualitě, poctivě pracoval se svými předporozuměními a byl otevřený. V případě potřeby by pak měl vzniklé obtíže řešit v rámci supervize své práce.
Zdravá a nezdravá spiritualita
V dialogu mezi náboženstvím a psychoterapií vyvstává otázka, jak odlišit zdravou a nezdravou spiritualitu. Obecně lze říci, že náboženství může přispívat duševnímu zdraví, ale může také přispívat k rozvoji duševních obtíží. Posouzení zdravé a nezdravé spirituality má být vždy individuální, s ohledem na roli spirituality v životě konkrétního člověka. Je navíc třeba postupovat diferencovaně a sledovat dopady jednotlivých aspektů spirituality věřícího, většinou je totiž možné ve spiritualitě konkrétního člověka identifikovat jak zdravé, tak nezdravé aspekty.
Negativní působení náboženství či spirituality na duševní zdraví
Náboženství působí negativně na zdraví jedince, když mu brání ve včasném vyhledání odborné pomoci, včetně té psychiatrické a psychoterapeutické. Náboženství může věřícího vystavovat škodlivým a zraňujícím situacím – např. když ho vede k závislým vztahům, vytváří nepřiměřený tlak na svědomí, neumožňuje mu zdravě zpracovávat svoje pocity hněvu či vlastní sexualitu, znemožňuje mu zdravě dospívat a ustanovovat svou identitu. Negativní vliv na duševní zdraví věřícího má mnohdy i to, jakým způsobem se vztahuje k bohu. Z teologických pozic o tom pojednává Karl Frielingsdorf v knize „Falešné představy o Bohu“. V odborné literatuře se můžeme setkat s kategorií eklesiogenní neurózy, která je důsledkem negativního působení církevního prostředí. V této souvislosti stojí za zmínku také koncept božích vnoučat, který vychází z výzkumů křesťanských komunit a označuje osoby, které byly postiženy nezdravou náboženskou výchovou. Boží vnoučata se potýkají s pocity vlastní zkaženosti, úzkostmi, obavami, že se znelíbí bohu, že nedostojí vysokým ideálům atp.
Velice často je náboženství tématem terapie, když se pacient vyrovnává s tím, co by Karen Horneyová označila jako „tyranii měl bych“. V psychoanalytickém slovníku jde o práci se superegem, ve slovníku gestalt psychoterapie je to zase práce s tzv. introjekty.
Duchovně orientované terapie a možná rizika
Je dobré odlišit psychoterapeutické přístupy inspirované náboženstvím (např. již zmíněná logoterapie a analytická psychologie) a terapie, které jsou duchovně orientované. Jde o terapie, jejichž postupy jsou inspirované běžnou psychoterapií, ale jejich cíle jsou primárně duchovní. Z křesťanských pozic o takové terapii pojednává např. Anselm Grün ve své knize „Duchovní terapie a křesťanská tradice“. Účinnost křesťanských duchovních terapií je dokonce obsáhle vědecky zkoumána.
Množství duchovně orientovaných terapií je spojeno s alternativními náboženskými směry. Zde můžeme jmenovat regresní terapii pracující s návratem do minulých životů, různé terapie využívající astrologii, šamanské léčení, kvantovou terapii atp. V těchto případech se klientovi mnohdy špatně odlišuje role terapeuta, léčitele, duchovního průvodce, kouče, šamana atp.
Rádi bychom se zde zmínili o rizicích, která jsou spojená s některými duchovními terapiemi. Hlavním rizikem je poškození zdraví klienta, k němuž může dojít neodbornými zásahy. Zvláště problematické je to v případě, kdy dané terapie provádí lékař, což v klientovi může vytvářet dojem, že jde o metody léčení s prokázanou účinností. Dojem vědecky založené metody vytváří např. kvantová terapie, která operuje s pojmy a koncepty kvantové fyziky, ačkoli jde o zcela nevědeckou metodu. Problém je zde tedy to, že je terapie neodborně vedená. Alarmující je to v případech, kdy je řešená problematika propojena s vážnějšími patologiemi, nebo když „terapeut“ odmítá psychiatrii a využívání léků. Rizika spojená s neodborně vedenými terapiemi odhalila kauza institutu Aktip, kde byla nabízena celá řada esoterických metod, u nichž ale byl budován dojem odbornosti.
Závěr
Psychoterapie nemůže existovat izolovaně od ostatních oblastí kultury, jako je etika, náboženství, umění, či politika. Psychoterapeutické směry se musí vypořádávat s otázkami, na které věda nenachází (a snad ani nemůže nacházet) uspokojivé odpovědi (smysl života, láska, přátelství, rozvoj spirituality aj.). Zde je právě prostor pro vzájemnou inspiraci s náboženstvím.
Jiří Motl
Redakčně zkráceno
(Převzato z časopisu Dingir 4/2023, ilustrační foto - Pixabay)
