(ČZ 4/2026) V době, kdy je naše společnost na jednu stranu strašena tím, že přijdou davy přistěhovalců jiného vyznání, a zároveň v době, kdy se lidé za prací, láskou či z jiného důvodu stěhují na různá místa světa, se i nám může stát, že se naším sousedem, bližním (tím, kdo je „na blízku“), stane člověk s odlišným světonázorem, než máme my.
Křesťanská Evropa, jak rádi zjednodušeně náš kontinent nazýváme, není ze změny poměrů v cestování, sdílení informací a klimatických změn vyčleněna. A tak buď můžeme zaujmout obranný postoj, bát se a kritizovat vše odlišné, cizí, nebo se snažit empaticky porozumět onomu druhému člověku, zbořit některé z našich stereotypních přestav a vnímat různost jako obohacení.
Tou druhou cestou se v roce 2010 dala Ortodoxní akademie na Krétě, která jako součást Evropské sítě Oikosnet Europe (sdružující akademie, spirituální centra a další křesťanské vzdělávací instituce), započala občanský dialog s koptskou evangelickou organizací CEOSS působící v Egyptě. Rozvinula se řada konzultací, kdy arabští představitelé vzdělávacích institucí navštívili evropské akademie a naopak. Poslední konzultace, které jsem měla tu čest se také účastnit, proběhla loni v červnu v Káhiře.
Zástupci Evropských zemí (ze Švédska, Německa, Francie, Řecka, Skotska a Čech) se v centru CEOSS setkali kolem jednoho stolu se zástupci arabských zemí (převážně z Egypta a Jordánska). Bohužel, velká část přihlášených z jiných zemí nemohla vzhledem k aktuálnímu ataku Íránu Izraelem přiletět. A tématu Izrael – Palestina a jak tento konflikt deeskalovat jsme se ve skupině přirozeně hodně věnovali. To, co nám bylo na první pohled společné, byl zájem o pomoc člověku v nouzi. Jeden místní profesor doslova řekl: „I Korán je náboženství míru, Bůh nás stvořil každého jiným, ale míru mezi námi nebude, dokud nebudeme uplatňovat rovný přístup jeden k druhému.“
Již jsem zmínila koptskou organizaci CEOSS, která je váženým partnerem v oblasti sociální práce v Egyptě. Její prezident, Dr. Andrea Zaki, který je hlavou protestantské církve v Egyptě, nás seznámil s aktivitami této organizace. Také jejich filozofie je pomoci všude tam, kde je třeba. Krom potravinových sbírek distribuují léky, nabízejí lékařské ošetření, učí lidi pěstovat plodiny, pomáhají najít práci či školí o hate speech, rovnosti a právech lidí či dalších věcech potřebných pro danou komunitu. Jednou z forem školení, která mi přišla zajímavá, bylo stát se tzv. agentem pozitivní změny ve své komunitě. Co to znamenalo?
Člověk z CEOSSu přijel do určité lokality, oslovil zástupce místních komunit a s nimi se každý týden setkával. Když kurz skončil, jejich komunity mezi sebou lépe fungovaly. Jejich prezentované výsledky byly ohromující a nešlo si nevšimnout, jak jsou všichni v CEOSSu orientovaní na zdůrazňování národní linky „my jako Egypťané“, v pozitivním smyslu. Z českého prostředí jsme spíše zvyklí důraz na národ („my Češi“) používat v konverzaci k vymezení se vůči nějakému druhému národu, odlišnosti, ale pro ně to byl prvek poukazující k jednotě – „i když jsme každý jiného náboženství či příslušníkem odlišné společenské vrstvy, jsme Egypťané a ti si pomáhají.“
Měli jsme také možnost vidět, jak funguje světové centrum islámského vzdělávání, práva a teologie odkazující k sunitské větvi islámu, Al Azhar University. Její historie se datuje od roku 970, kdy v místní mešitě tyto převážně vzdělávací aktivity započaly. V čele univerzity stojí Velký imám, který je zároveň nejvýznamnějším náboženským představitelem islámu v Egyptě. V krátké prezentaci jsme se seznámili s historií místa, jeho aktivitami či partnery. Podobné univerzity (či vzdělávací akademie) se nacházejí například v Maroku či Tunisku, spolupracují s evropskými a americkými univerzitami, jako např. Harvard. Během prohlídky univerzity jsme prošli několika odděleními. Jedno oddělení se skládalo z překladatelů do více než 15 jazyků a vyhledávalo problematické články, nenávistné projevy a psalo texty podporující umírněný výklad problematiky, které se pak šíří tiskem, sociálními médii či se prezentují v televizi. Z jejich zkušenosti celosvětově až 80 % muslimů neumí arabsky, a proto vidí potřebu v překladu textů i do místních jazyků. Bohužel do místních jazyků své propagandistické texty překládají i různé extrémistické organizace, jako např. ISIS. Místní muslimové si byli vědomi faktu, že každé náboženství může mít svoje radikální křídla, proti kterým hlavní proud musí nabízet alternativy, a v tomto směru viděli velkou úlohu ve vzdělávání věřících. Jedno z dalších oddělení se zaměřovalo na kurzy a přímo výuku porozumění Koránu, práva, společenských věd. Zde jsme se setkali s jednotlivci, kteří se nechali právě některou z radikálních skupin napálit, naslibovali jim nesplnitelné, a pak je nechali opuštěné. Místní vedoucí s námi sdílela jejich zkušenost, že právě mladí lidé, kteří se pohybují převážně na sociálních sítích, jsou snadnou kořistí pro tyto radikály. Dále zřídili telefonické linky pomoci pro ženy, děti, rodiny (zajímavé mi přišlo, že z kulturního kontextu nevyplynula potřeba zřídit pomocnou linku i pro muže, kteří jsou stále vnímáni společností jako hlavy komunit či rodin).
Z rozhovorů na konferenci i u společného jídla se pomalu ukazovalo, že čelíme v naší víře podobným strašákům – radikalizaci, sekularizaci, nerovnosti práv, nedostatečné empatii s lidmi, kteří jsou odlišní. Naše vlastní (věroučné) příběhy nás vychovávají ve vidění světa, jehož středobodem jsme my (naše kultura). Ale je tomu opravdu tak? Co ti, kteří si vypráví jiné příběhy?
A proto má podle mého názoru i zkušenosti smysl s lidmi mluvit, zajímat se o jejich životní příběhy, posilovat to, co máme společné – víru ve Stvořitele, touhu po míru a zájem o pomoc bližním. Zájem setkávat se na podobné platformě evropsko-arabského dialogu byl na obou stranách i nadále potvrzen – tak zase příště v nějaké evropské instituci.
Veronika Matějková
Fotografie: Autorka
Český zápas z 25. 1. 2026
