(ČZ 6/26) Doktorka Helena Kumperová, respektovaná psychoterapeutka s hlubokým duchovním přesahem, se léta věnuje tématu závislostí. Zároveň je členkou CČSH, jako psychoterapeutka úzce spolupracuje s Plzeňskou diecézí a léta vyučovala psychologii na Husově institutu teologických studií.
Podle jejího názoru na úplném počátku závislosti často nestojí látka, ale prázdnota, nenasycená touha a bolest duše. V rozhovoru otevřeně mluví o závislosti jako o nemoci, která zasahuje tělo, psychiku i duchovní rozměr člověka. Přibližuje, proč bez péče o duši nelze mluvit o skutečném uzdravení, jakou roli může sehrát víra a pastorace – a kde naopak hrozí riziko výměny jedné závislosti za jinou.
Ve své terapeutické praxi se setkáváte s lidmi bojujícími se závislostí v různých podobách. Co stojí nejčastěji na úplném začátku závislosti – je to spíš bolest, prázdnota, nebo snaha něco „necítit“?
Na počátku závislosti, dle mé zkušenosti, je často absence smyslu, důležitosti či touha dokázat více, neschopnost reflektovat vlastní limity, touha mít více, dokázat více. Touha stravuje. Je sama destruující v případě, že jsou žádosti nevyslyšeny a nedosyceny. Je možné, že za tím stojí i nedosycenost, která je hladem po lásce, uznání, ocenění a přijetí. H. P. Röhr (2015) se nad tématem zamýšlí v knize Závislost, kde zmiňuje příběh Tři zlaté vlasy děda Vševěda, který odhaluje příčiny neradostného osudu vesnice. Vystupuje zde žába, sedící na prameni, myš, která požírá kořeny jabloně a ona pak nerodí a převozník, který čeká, že jej někdo vystřídá u převoznického voru. Röhr závislost připodobňuje, pokud si příběh dobře pamatuji, k převoznickému voru, který převezme jen další člověk, jenž se chopí převoznického řemesla, z nějž není možné odejít.
Pokud o tom znovu přemýšlím, nabízí se dvě roviny: závislost se vykompenzuje další závislostí či se do závislosti přibere další osoba, „spoluzávislá“, která se též plaví den za dnem na převoznickém voru a žehrá na řemeslo, anebo nastane prozření a převozník vor opouští, protože našel myš, která požírá kořeny. Našel příčiny či traumata ve vlastním hlubokém dětství či mládí, postaví se jim, uzná je a vyléčí. Postaví se čelem ke své duši. V terapii se duše často nazývá vnitřním dítětem. Pozveme jej, někdy jsme překvapeni jeho chováním či vzezřením, jelikož nám zrcadlí péči o sebe sama. Ale tím onen převozník též objeví zdroj své radosti, sundá žábu z pramene a najde smysl života. Tím by mohl mít příběh závislosti dobrý konec. Je mnoho těch, kterým se podařil.
Závislost se často popisuje jako nemoc těla a psychiky. Má podle vás i duchovní rozměr – například ztrátu smyslu, naděje nebo vztahu k sobě samému?
Chybí nám péče o duši. Zanedbali jsme ji. Kdysi jsem podobná slova četla od Tomáše Sedláčka, ekonoma, jehož dílo mi otevřelo pojmy ekonomie v jiném kontextu. Závislosti narůstají v období konjuktury i krize. Závislost je tu s námi. Je reakcí na potřebu mít, vyrovnat se, získat, ale také necítit bolest, bolest duše. Často vznikne velmi nenápadně, kdy se po experimentaci zjeví jako potřeba. V našem diskursu bychom ji mohli vnímat jako nabídku, možnost závisející na míře úsilí, které vyvineme, abychom dosáhli mety, kterou jsme si vytyčili, a pak přijde potřeba tišit volání duše i těla dostupnými prostředky, prací, jídlem, léky, alkoholem či jinými látkami, ale nemusí se jednat jen o látkovou závislost. Začíná tiše a nenápadně, jako lék, ze kterého se stane zpočátku berle, pak hůl a nakonec součást osoby, jako druhé já, které věčně připomíná, co vše ještě může mít, když…
Závislost pak řídí vše. Přebírá kontrolu. Ráda bych setrvala u vysvětlení, že jde o nemoc těla i duše. Není jen nedostatkem vůle, ale nemocí, která vyžaduje léčení. Trošku jiné než angina.
Působila jste také na HITS Praha jako vyučující a poradkyně studentů. Jak vás tato zkušenost práce s lidmi studjícími pastorační práci ovlivnila v pohledu na téma závislostí a jejich prevence?
Výuka na HITS Praha byla pro mne naprosto fascinující zkušeností, v roli poradce se otevíraly příběhy, které byly často i mimo rámec mých dosavadních setkání s klienty. Zajisté mne obohatily, v některých momentech i zpevnily v limitech a rámcích podpory, které bylo nutné vystavit. Studující byli odevzdáni své práci, kterou již povětšinou vykonávali, ale především objevovali víru jako nosnou páteř své práce, která tím získává pevnost, etické limity opřené o skutečné a pevné základy, morální kompas, který člověka dokáže držet v roli i jejím uplatňování...
Setkáváte se ve své praxi s klienty, kteří mají negativní zkušenost s církví nebo náboženstvím? Jak se podle vás může církev stát bezpečným místem i pro lidi se závislostí, aniž by sklouzla k posuzování?
Setkávám se ne snad s negativní zkušeností, ale často rezervovanou reakcí, pokud se klienti dotáží na mou spiritualitu, na můj vztah k víře. Dojde tím k odhalení, které vnímám velmi intimně a jejich reakce není vždy porozuměním, ale často po- vzdechem nad berličkou, kterou je člověku víra. Blahoslavení…
Nemohu soudit, nepřísluší mi to, jen zalitovat, že do jejich domu možná zatím Bůh nevstoupil. Nebo je v něm a čeká, až si jej všimnou. Církev může nabídnout prostor pro duši, místo k setkání, komunitu, jako náhradu za ztracený ráj podle Zygmunta Baumanna v Tekuté modernitě (2002). Může mu poskytnout důvěrné setkání, ale i místo pro hluboké pastorační rozhovory. Ne nadarmo byla role kmotra v těžkých chvílích člověka jako průvodce a ochránce.
Z duchovního hlediska se často mluví o svobodě. Co podle vás znamená svoboda v kontextu závislosti – a je realistické o ní mluvit už během léčby?
Svoboda pro duši, v období závislosti, je méně reálná, protože cyklus, ve kterém se závislá osoba pohybuje, jí nedává prostor pro svobodu, kterou bychom rádi vnímali a oslavovali. V podobenství podle Matouše (12,29) o silném muži a svázání se hovoří o potřebě spoutat silného muže – nejprve projít procesem léčby, přerušením rutiny – čili bychom mohli uvažovat o odpojení od zdrojů závislosti, od jedů, které vstupují. Poté teprve je třeba vymést dům, vyčistit jej od škodlivého. Tím bude očištěn i muž a stane se svobodným, nezávislým.
Jakou roli mohou sehrát duchovní, faráři nebo pastorační pracovníci v doprovázení lidí se závislostí? Kde jsou jejich možnosti – a kde už by měli předat člověka odborníkům?
Jakkoliv si jejich práce vážím, zde je nutná spolupráce s odborníky. Ani oni se bez péče o duši neobejdou. Bez spolupráce je riziko uzavření se v kruhu závislosti a převzetí převoznického voru, jak jsem zmínila na počátku našeho rozhovoru.
Co vám v práci se závislými lidmi dává naději, že změna je možná – i když cesta bývá dlouhá a klikatá?
Práce se závislými je pro mne velmi křehkou entitou, jelikož je výrazně odevzdaná do rukou klienta a jeho setkání se se sebou. Tedy mohu jít s ním, pomoci mu nést batoh tíhy, ukázat mu cestu a svítit na ni, čekat, až dojde ke skutečné spolupráci v multidisciplinárním týmu. Bez lékařské péče, oddělení od zdroje závislosti, porozumění odpovědím z příběhu O třech zlatých vlasech děda Vševěda – postavám převozníka, žáby a myši – a bez pastorace, je vyléčení méně reálné.
Ondřej Syrový
Foto: Archiv autorky
Český zápas č. 6 z 8. 2. 2026
Související:
