Jako dnes pociťujeme, že se svět nachází na pokraji velkého zlomu, stejně tak to vnímali lidé před devadesáti lety v třicátých letech minulého století. I tehdy, stejně jako dnes „kácejí se modly, ke kterým jsme vzhlíželi a kymácejí se s chvějící se zemí.“
Začátek nacházíme ve dvacátých letech v Itálii a je smutné, že diktátor Benito Mussolini byl zprvu obdivovatelem Jana Husa, v roce 1913 napsal knihu „Jan Hus, muž pravdy“. Byl nadšeným podporovatelem vzniku Československa, když psal, že hrdinný národ legionářů si zaslouží vlastní stát. Za své sympatie k Československu byl v roce 1926 vyznamenán nejvyšším československým vyznamenáním – Řádem bílého lva 1. třídy. S Československem pojí Mussoliniho datum 28. říjen, kdy se na náš státní svátek v roce 1922 Pochodem na Řím chopil v Itálii moci. Potom se začala karta obracet, když Mussoliniho obdiv k Husovi odezněl, stejně rychle jako narostly jeho imperátorské ambice. Ty vyvrcholily v roce 1935 napadením Etiopie (dříve Habeš), její okupací a vytvořením Italské východní Afriky.
Zmiňujeme tuto historii záměrně, abychom poukázali na tehdejší reakci naší církve vyjádřené v článku s titulkem „Velká otázka“ v prvním lednovém čísle Českého zápasu roku 1935. Text je poučný po stránce, jak se tehdy církev zachovala v případě ohrožení nezávislosti určitého státu. Je vidět, že situace nebyla církvi lhostejná, když autor textu píše: „Válka sama o sobě by neměla významu: je to opožděný boj evropské velmoci o kolonie. Ale význam má to, že se v tomto případě veřejné mínění světa staví proti evropské mocnosti na stranu afrického státu. To je na této válce nové… Nový názor na válku koloniální je plodem poválečné organizace světa.“
Autor vyzdvihuje v roce 1920 vzniklou Společnost národů založenou na základě výsledků pařížské mírové konference jako reakci na masakry vojáků v první světové válce. Český zápas uvádí: „Společnost národů, ať jakkoli bezmocná, ať zlehčovaná státníky, kteří uznávají jen moc a násilí, Společnost národů několikrát projevila, že je mocí mravní… v konfliktu italsko-habešském označila útočníka, nedbajíc, že jest jejím členem. Je to velký čin Společnosti národů. Je známo, že nezůstalo při teoretickém označení útočníka: že se přikročilo k sankcím.“
Autor poukazuje na význam odsouzení, „aby z místní války v Africe nevznikla válka evropská.“
Dnes víme, jak vše dopadlo, že pro italský, španělský, německý, japonský fašismus vznikla válka světová. Z jiného textu o měsíc později věnovanému spisovateli Romainu Rollandovi jeho sedmdesátinám je patrné, že tehdy „Evropou zmítá živelná bouře… kácejí se modly, ke kterým jsme vzhlíželi a kymácejí se s chvějící se zemí.“
Námi zmiňovaný článek o válce v Habeši vkládá naději do organizace Společnosti národů a optimismus do řešení války na africkém kontinentu: „I když nečekáme radikální postup, víme, že se nesmí beztrestně napadnout ani stát africký… Společnost národů není už dnes institucí, které se lze dnes posmívat anebo, které lze nedbat. Nemá vojska, ale má moc; tvoří veřejné mínění světa a opírá se o síly morální.“
Co je pro dnešek důležité, je skutečnost, že naši církev situace nenechala klidnou, což je z článku patrné. Autor vkládá naději do ekumenismu, do semknutí církví, čímž svůj článek uzavírá: „Je výrazem pokroku lidského myšlení: výrazem nové skutečnosti, že i vztahy mezinárodní a mezistátní podléhají mravnímu cítění světa. To je radostné poznání a je na lidech dobré vůle, aby toto mravní cítění se zdokonalovalo a fungovalo. V této práci mají církve velké pole působnosti.“
Podle Českého zápasu připravil Mirko Radušević
Ilustrační foto: Pabló/Unsplash
Související: Grónská biskupka se modlí za mír v napjaté situaci
