Kdo z lidí něco takového oslaví? Ale u kostela je to jiné. To se teprve vstupuje v jakousi vážnost.
Už nehrozí diskuse o módních výstřelcích architektury, už se nepřou ti, kdo oceňují přednosti, s těmi, které výsledný tvar neuspokojuje. Už tu stojí po generace jako něco samozřejmého.
Ti první, které to stálo peníze, velkou odvahu ke stavbě a úsilí, už dávno nechodí po tomto světě. Ti další, kteří se tu shromažďovali k nedělní bohoslužbě, modlili se, zpívali, dávali křtít děti, loučili se tu se svými zesnulými, ti odešli do dálky, s níž měli jakž takž společný jazyk a možná chtěli mít i více společného. Jenže vsadili na falešnou a zlou kartu a ta jim přinesla hořkou ztrátu domova.
Pak se přistěhovali jiní z jiných koutů země. Někdo jen zpoza Stěn, z české strany, někdo z dáli. A kostel byl dál plný lidí, modliteb a událostí. Jen se proměnil. Svlékl svou německou luteránskou zdobnost a dekorativnost, přijal prostou bílou košilku a sloužil Bohu a lidem jiné řeči. Zanedlouho přišla léta, kdy chodit do kostela bylo nevhodné, ba nepřijatelné, kdy to stálo nepříjemnosti, společenské uplatnění, studium dětí. Zůstali jen ti, kdo buď uměli nést tíhu doby, anebo ti, kdo už neměli co ztratit – staří lidé. Děti chodily do duchovní péče tak, aby se o tom pokud možno nevědělo. Výuka náboženství? Takový přežitek musel být zakázán na sklonku 50. let, nakrátko obnoven v roce 1968 a pak na něj mohlo dojít až po roce 1990.
Kostel tu byl udržován stálou péčí. Stál tu už 60 let, když se fara dočkala nové fasády, kdy se opravily chátrající zdobné prvky, natřela se střecha věže. V časech, kdy se stát nechal prosit a občas uprosit k financování oprav poté, co církvím zabavil veškeré prostředky k zajištění provozu, to stálo hodně úsilí.
Čas normalizace dusil vše živé. I tady jakoby všechno utichalo. Kdoví, kdy se zastavily věžní hodiny, kdoví, kdy zmlkly zvony. Jeden farář odtud z trestu musel odejít, jiného sem z trestu přeložili. Čím se ti dva provinili? Tím, že poctivě konali svou duchovenskou práci. Šla léta, střídali se tu duchovní, střádaly se obtíže. V polovině 80. let vypadal bídně celý Broumov a Husův sbor nebyl výjimkou. Zle do něj zatékalo.
Po sametové revoluci se uvažovalo, jak dál. Jak to s církvemi srovnat? Z čeho budou financovány? Z daňových asignací, kdy poplatníci nasměrují daně tu do sportu, tu do kultury, tu do církve? Ale nakonec došlo na odluku státu a církví a na restituce.
Chátrajícího kostela se v 90. letech ujala věhlasná Diakonie Úpice, proslulá svou bankou oděvů, jimiž zásobovala v 90. letech nejen uprchlická zařízení v Čechách i na Moravě. Byla tu dobrá naděje na spolupráci s náboženskou obcí. Jenže iniciátor této diakonické služby, farář ing. Ondřej Šik, záhy zemřel, Diakonie se přesunula do Broumova, opravila střechu na kostele, natřela čelní fasádu, takže zdáli vše vypadá upraveně. Zato kostel se stal skladištěm sbírkového materiálu. Pod vahou krabic a pytlů s textilem zarovnaných do výše kůru popraskaly původní dřevěné lavice, sem tam drcnul kamion při couvání nešetrně do schodiště, sem tam nastaly jiné škody, třeba když začala Diakonie užívat park coby parkoviště.
A dnes? Kostel je už prost zásob starých hadrů, slouží – aspoň v přízemí – svému účelu. Jen vypadlými vitrážemi profukuje vítr a prolétají ptáci, to aby si lidé uvědomili, že 120 let se podepíše na kdečem. Ano, přicházely sem generace věřících… a teď stojí před námi otázka: Jak to tu bude vypadat po generaci dnešní?
Auferstehungskirche – kostel Zmrtvýchvstání či Vzkříšení, také Husův sbor – nazývejte jej, jak chcete – vyjadřoval naději na znovuobnovení luteránského společenství ve městě, kde kdysi byl dřevěný protestantský kostelík uzavřen (1618) a posléze i zbořen (obdobně v severočeských Hrobech). K historii patří, že to byla jedna z příčin rozhořčení, vedoucího k defenestraci místodržitelů Martinice a Slavaty, potažmo ke stavovskému povstání.
Na začátku 20. století se švýcarští luteráni, spolupracující s textilní továrnou p. Pollacka v Broumově, podivili, že zdejší živé společenství německých luteránů (prý asi 140 rodin) nemá vlastní kostel, a dali podnět k jeho vybudování. Přispěli oni i pruští souvěrci zpoza hranic. Tak byl podle návrhu vídeňského architekta Heinricha Wolfa zbudován a roku 1903 pod broumovským klášterem otevřen tento kostel ve Velké Vsi. Náchodský kníže a rakousko-uherský generál Schaumburg-Lippe, který prý na kostel finančně přispěl plnou třetinou, uražen otočil kočár, když broumovští Němci odmítli z fary odstranit výzdobu velkoněmeckými prapory.
Otevření kostela jako by už předznamenávalo další dramatickou historii. Broumov se po 1. sv. válce stal součástí Československa a Čechů zde byla menšina. Koncem 30. let zdejší obyvatelé, podněcovaní Konradem Henleinem, podlehli Hitlerově vábničce, spojili své naděje opět s velkým Německem a museli pak dodávat své syny do armády napadající Evropu. Po roce 1945 pak tuto zmýlenou museli Němci hořce zaplatit opuštěním země, kde jejich předkové žili po staletí, a uchýlit se do rozbité ztrestané země, k níž předtím tíhli a kde se stali nezvanými uprchlíky.
Kostel s celým areálem převzala v roce 1947 nově vzniklá náboženská obec CČS(H).
Jana Wienerová
Český zápas č. 36 z 3. 9. 2023
Husův sbor v Broumově v současnosti