Bratři a sestry, moji milí, rád bych se zde vyznal a proslovil svědectví o poutu, kterým jsem vázán k tomuto společenství.
Jak inspirativně připomněl farář Štěpán Smolen v knize „Pominuté chvály“, církev neroste množstvím postavených budov (ani zbouraných) a zorganizovaných projektů, nýbrž vnitřním životem věřících. Roste svatostí křesťanů, láskou k Bohu a k bližním bez rozdílu, kterážto je nezměřitelná a nevykazatelná ve výročních zprávách.
A právě včera tomu bylo 111 let, kdy se narodil jeden z takových křesťanů a určujících lidí mého života, můj kouzelný dědeček a náš nezapomenutelný bratr farář František Božovský. V listopadu tohoto roku si zároveň připomeneme těžko uvěřitelných dvacet let od jeho úmrtí.
Když dědouš opouštěl tento svět, navštěvovali jsme ho každý den s babičkou v nemocnici. A tehdy jsem podruhé v životě prožíval čas, kdy jsem se přestal prát s Bohem a odevzdal jsem se. A dostavil se nepopsatelný klid a až mystická úleva. Jako kdyby se mě skrze spícího a k Otci odcházejícího dědečka dotýkal sám Kristus. Nebeský Otec přesouval jeho život k oslavení na věčnosti a daroval mi vnitřní pokoj, tuto skutečnost přijmout a porozumět jí.
Rovněž se mi dostalo milosti, abych mohl v nejtěžších měsících bolesti žít s babičkou zde vedle na faře, která v posledních letech chátrá. Možná dva roky jsem vstával a uléhal na dědovu postel vedle babičky, zatímco moje žena spávala v kanceláři. Až později jsem si uvědomil, že ve stejném domě jsem prožil první měsíce svého života. Na zahradě u fary každou neděli vyrůstali oba naši kluci, na svět se tam klubala i naše Andělka. Nám stejně jako řadě z vás se na této faře dostalo mnoha duchovních darů, radosti a naděje. Fara není budova ani úřad, přestože ji takto občas nesprávně označujeme, ale služebna s pootevřenými dveřmi a místo modlitby, tudíž místo setkávání s Bohem. A tak vás prosím, mějme to stále na paměti.
Druhá část mého svědectví směřuje k naplňování odkazu, který zde děda z Boží milosti zanechal. V posledních letech své služby toužil po svém nástupci, který by rozhojňoval, co bylo zaseto. Těšil by se, že se zde farářského vesla nakonec ujala jeho dcera (Jana Skořepová), stejně jako se těšil ze služby Hanky (Tonzarové).
Zároveň si nedokážu představit, že by nedokázal rozeznat okamžik, kdy už mu tělesná slabost a zaneprázdnění sebou samým neumožňuje vidět bolesti tohoto světa. Každý člověk totiž má absolutní hodnotu, bez ohledu na sílu potlesku a místo, na které je postaven. Každý z nás může být podle svých hřiven stejně služebný za kazatelnou jako při náhodném setkání na ulici. A tak se nebojme žít, nechme se přetvářet Bohem, abychom nevyhasli.
Asi zde není nikdo, bratři a sestry, kdo by nevnímal, že nám Pán dává určitou budoucí naději skrze obětavou kazatelku a snad z Boží milosti brzy i jáhenku Štěpánku (Sedleckou). A je na každém z nás, jak ji budeme pro službu podpírat, aby náš sbor zůstával místem nové naděje nejen pro nás, ale pro opuštěné, trpící a hledající, za nimiž hojně přicházel i náš Pán.
Bratři a sestry, prožíváme čas, kdy dobrý Bůh sám nám dává tuto postní dobu, abychom se připravili na Velikonoce, na nový život, který se v nás chce rozvinout. Teolog Anselm Grün se za tento čas modlí: „Dobrý Bože, má to být doba obrácení a změny smýšlení. V minulém roce proběhla postní doba tak rychle kolem mě. Chtěl bych letos prožít tuto dobu tak, aby se změnily mé návyky a mé myšlení se mohlo proměnit. Chtěl bych se jeden den této doby vědomě postit a modlit za jednoho člověka. Nechci, aby to byla rychlá a nezávazná přímluva. Chci se za něj postit, aby si uvědomoval, že je tebou požehnaný. Půstem mi bude mé tělo celý den připomínat tohoto člověka.“
Moje modlitby k tvému požehnaní směřovaly včera k Tobě, milá sestro farářko Jano.
Toto svědectví bylo proneseno na shromáždění náboženské obce CČSH v Příbrami 26. 3. 2023.
Martin Jindra
Na fotografii bratr farář František Božovský s manželkou Věrou a členy rady starších v roce 1997.
