V těchto dnech uplynulo 120 let od narození faráře Josefa Davida, jednoho z věrných, kteří službě církvi a lidem zasvětili celý život.
Narodil se ve slavný den Vzkříšení, v neděli 12. dubna 1903 v Náchodě. Do Církve československé vstoupil již v lednu 1921 a jejímu náboženství pak do roku 1927 učil v Českém Dubu. Po pražských studiích a kněžském svěcení, které přijal v červnu 1929, byl krátce farářem v Hrotovicích (1929–30) a poté v Bílé Lhotě (1930–47), kde se zasloužil o výstavbu Husova sboru (1932), pro který namaloval husovský oltářní obraz. Se službou v hanácké vsi, která zahrnovala i složitá válečná léta, se rozloučil pamětním spisem 25 let náboženské obce církve československé v Bílé Lhotě (1947). Poté byl krátce pomocným duchovním v Šumperku s úkolem formovat nově založenou náboženskou obec v Hanušovicích (1948), záhy se však vrátil do rodných východních Čech na své již poslední působiště v Bílé Třemešné. Zde sloužil jako farář až do konce své pozemské pouti 2. června 1968.
Nechme však kromě suchých dat zaznít i živé vzpomínce na jeho službu, možná nenápadné, ale nesoucí dobré plody. Svědectví o kratičkém, ale podstatném protnutí vzájemných cest v pohnutých podzimních dnech 1938 zanechala pozdější farářka Ludmila Štěpánková.
Kde nakoupíme chléb, aby se všichni najedli? (Jan 6,31-36)
Do školy jsem začala chodit vůbec – tak to stálo na starých vysvědčeních – v malém severomoravském městě. Po jednom měsíci vyučování mně však začalo putování od školy ke škole, neboť jsem se stala dítětem uprchlíků. Psal se totiž rok 1938. Na krátký čas, snad na tři či čtyři týdny, jsem zakotvila v první třídě obecné školy v Bílé Lhotě, v níž se pan řídící snažil, aby znovu svázal ty potrhané nitky mezi písmenky a čísílky. A také jsem tam chodila do náboženství.
Před očima mi živě vyvstává takový obrázek: Po silničce mezi poli šlape skupina dětí. Jdou domů z náboženství a diskutují o tom, že zahodit nedojedený chlebíček je hřích. Bez jakýchkoliv námitek je odsouzeno zneuctění chleba v prachu cesty. Jedna strana však připouští, že odhodit chléb do pole, kde ho mohou mravenci a jiná zvěř zkonzumovat, není takový hřích. Jiná strana má za to, že políbit nedojedek a jemně uložit na mez do trávy by se i mohlo učinit bez hříchu. Radikálové pak trvají na tom, že zahodit chléb tak či onak je vždycky hřích.
Co a jak nás bratr farář učil, už nevzpomenu. Snad jen dík jeho tělesné vadě se mi matně rýsuje jeho podoba. Ale chlebíček jsem ještě nikdy nezahodila. V té kratinké době mi vštípil něco, co je milé Bohu a dobré pro lidi, Bůh mu zaplať. Jmenoval se Josef David.
Dnes mám sama mnoho let duchovenské služby za sebou a shledávám, jak je skutečně znát, když člověk rád a s důvěrou přijímá, co mu církev dává, a naopak, jak velmi je vidět, když člověk nabídku církve opomíjí. A rozeznám-li to já, hříšný člověk, oč zřetelněji to rozezná Bůh.
Jsem přesvědčena, že v našich sborech je dostatek chleba připraveného pro mladé i staré, děti i rodiče, chlapce i děvčata. Byl by hřích ten chléb života tak či jinak zahodit.
(Text je součástí publikace Manželé Štěpánkovi. Hluboký otisk víry, kterou loni vydala brněnská diecéze k 90. narozeninám sestry farářky Ludmily Štěpánkové).
Marcel Sladkowski
Český zápas č. 16/2023 z 16. 4. 2023
