Volné rozjímání nad jedním ze svátečních svitků, předčítaném v židovské tradici při svátku pesach, je drobným průvodcem člověka, který se učí milovat.
Ať už se v případě směřování těchto úvah jedná o vztah mezi milenci či životními partnery, nevylučují se ani jiné formy lásky mezi blízkými lidmi, stejně jako představy o sounáležitosti mezi člověkem a Bohem.
Toto sbližování se podobně jako v judaismu rozvíjí i v křesťanské mystice a stává se častým zdrojem pro meditaci i kontemplaci vztahu mezi člověkem a Kristem. V „Šir haširim“ (Písni písní) sbírce milostné lyrické poezie, o níž koluje ambivalentní pověst od naturalistických obrazů harémových příběhů až po nejvyšší možné lidsky vyjádřitelné obrazy lásky, najde každý čtenář zrovna to, co nejvíc potřebuje.
Meditace Martiny Viktorie Kopecké, plné něžných synonym a citlivých příměrů, čtenáře pohladí, letmo se dotkne staroorientální poetiky a běží dál k originálním a ze života i duchovenské či terapeutické praxe utvořeným příběhům a ilustracím.
Používaným překladem hebrejského textu je Bible 21, jak je v edici „denno denně“ pěkně zavedeným zvykem. Jemný proud rozmanitých úvah, asociací a reflexí autorky, doplňuje tahem tužky výtvarnice Kristýna Plíhalová (viz vybraná ilustrace).
K veskrze esteticky příjemnému a půvabnému vyjádření si dovolím uvést několik vlastních poznámek.
Knížečku lze charakterizovat jako soubor různorodých meditací nad biblickým textem, paletu střípků, postřehů ze života i duchovenské praxe. Autorka dobře provází učedníky lásky upozorněním, že „Zamilovanost není totéž co milování.“ (s. 16). Teoložka se okrajově zaobírá grafickým a zvukovým souzněním slov „olej“ a „jméno“, což ještě výrazněji dokreslují původní hebrejské výrazy „šemen“ a „šem“. Podle mého osobního vkusu a představivosti přišla trochu zkrátka klisna, vybraná pro faraonův vůz. Klisna z vozu faraonova je dle mého soudu jedno z nejskvostnějších vyznání lásky ve starověkém Egyptě i Levantě. Je to nádhera sama, ozdoba ozdob, umocněná leskem svatebních šperků. Autorka ji však zmiňuje jen tak mimochodem (s. 29).
V části Prapor lásky autorce připomíná hodovní síň situaci manželského slibu. Vzhledem k tomu, že s M. V. Kopeckou přináležíme ke stejné církvi a obě jsme, chvála Pánu, duchovní, vybavíme se též svátost manželství a skutečnost, že si ji partneři vysluhují sobě navzájem. Přiznávají se jeden k druhému. Není podobného slibu, než je ten svatební, symbol spojení rukou štolou je dovršením vzájemného rozhodnutí. Hodovní síň připomíná svatební baldachýn v judaismu. Farářka Martina V. Kopecká v této souvislosti poukazuje na provázanost s předky obou rodin a lze dodat, že tomu tak bylo i ve starověku, neboť se během svatebního obřadu obětovalo předkům obou rodin. Věřilo se, že rituál zajistí požehnání manželské dvojici.
V oddíle Strážní pisatelka pojednává o autentické lásce v rozličných formách – heterosexuální, homosexuální, polyamorii. Pod inspirací biblického textu vnímá jako stěžejní téma situaci, kdy je partner pozván a přijat v rodném domě, vlastním příbytku dětství a mládí svého milovného protějšku. Od přijetí milovaného se odvíjí následné požehnání budoucímu svazku a jeho potomkům.
Dvojice kolouchů popisuje půvaby a dle hebrejského originálu patrně i extázi milostného vztahu. Autorka našeho komentáře pojednává o proměně mužské i ženské role v manželství v naší době, v současné společnosti. Totéž, co popisuje muž, by mohla vyjádřit i žena.
Víno i mléko rozvádí myšlenkové obrazy v biblickém textu, popisující produkty hojnosti a rozkoše chuťových i čichových vjemů – víno, mléko, med, myrhu. Zasáhlo mě autorčino přirovnání vývoje milostného vztahu k cirkusovému představení i životu. Svou fascinací, dynamikou, neočekávanými projevy, vzlety i pády.
V úseku Duše mě opustila, vyzdvihuji větu „ Milovat doopravdy znamená vyslovit slib, vzít na sebe závazek, a přitom nedostat žádnou záruku.“ (s. 69) Pisatelka odpovídá na přírodní obrazy o lásce, vztahu, touze, ztrátě a hledání jinými metaforami ze života. Někdy však v zájmu vylíčit úskalí a rozporuplné obrazy lásky překračuje výkladové mantinely některých částí Písně písní. V některých případech se tedy jedná o uměleckou a oslovující eisegezi, vnášení vlastních záměrů do textu.
V oddíle Své stádo pásl v zahradách, Martina Viktorie Kopecká originálním způsobem popisuje platonickou, ba dokonce nikdy nevyřčenou a také díky tomu (možná) i neopětovanou lásku.
Obrazy z textu jí často rezonují s uměleckým ztvárněním, jako například Šulamitka od Františka Kupky. Výjev jí připomíná Judovu snachu Támar a její riskantní životní rozhodnutí.
Nejčastěji vykládaná i snoubencům se nabízející pasáž Jak pečeť na srdce „Polož si mě na srdce jako pečeť“ vypovídá o síle a trvalosti, „silná jako smrt“ vývoji a proměně lásky až k smrti. Autorka si v této souvislosti vybavuje židovské i křesťanské alegorické výklady zmiňovaného úseku biblického textu a obraz milující ženy ve své meditaci kromě milenky spojuje s Marií, matkou Ježíšovou. Významnou větou je pisatelčin výrok „Láska neumí smazat minulost, ale dokáže proměnit budoucnost.“ (s. 97)
Edice dennodenně, sv. 2, Biblion 2022.
Celý komentář je půvabnou knížečkou, kterou v návaznosti na vlastní dedikaci Martiny Viktorie Kopecké „Mým snoubencům“ doporučuji k četbě i šíření a budu připomínat i snoubencům svým.
Eva Vymětalová Hrabáková
