Český zápas č. 24/2023 z 11. 6. 2023 - S nemocniční kaplankou Církve československé husitské Annou Lukešovou o službě doprovázení potřebných, o obdarování, přijetí a smíření.
Byla jsem kaplankou v nemocnici 14 let a mnoho jsem o té službě četla a také několikrát psala. Proto nebudu znovu rozebírat jednotlivé aspekty této služby (kterou považuji za to nejlepší, co mne v životě potkalo). Ostatně, v tomto povolání se člověk ani po všech teoretických a praktických poznáních nemůže cítit jako odborník, který může rozdávat moudra. Neboť každý, s kým se v nemocnici setká, je originál a nemůže být zařazen do tabulek, kterým je možno se naučit. Dovolte tedy několik poznámek, které snad mohou být k užitku nejen nemocným, ale i zdravým.
Nemoc a nemocnice dokáží rozkymácet vše, nač dosud člověk mohl spoléhat jako na samozřejmé. Musí se učit sdílet své nejistoty, hledat naději, nacházet svou lidskou hodnotu, o níž dříve nevěděl. To jsou obdarování, která se nedostávají lehko. Avšak dostává se jich nejen nemocnému, ale i kaplanovi a všem, kteří při nemocném stojí. Při vstupu do služby kaplana se podepisuje mlčenlivost, takže nelze psát o konkrétních rozhovorech. Ale mají některé společné rysy, které jsou obecně inspirující.
Vezměte např. čas; ten plyne v nemocnici úplně jinak, protože člověk je tu závislý na druhých, na nemocničním režimu. Hodně se tu čeká: na vyšetření, výsledky, jídlo, rehabilitaci. Čas se vleče, nelze nic uspěchat. Ale někteří lidé právě v čekání našli příležitost k pohledu na sebe a svou minulost, která se stává opravdu minulostí, protože nemoc život mění. A také k pohledu do budoucnosti, která se promění, ale není jasné, k jaké podobě.
Nemocní nemusejí být naladěni na stejnou vlnovou frekvenci s kaplanem, a přesto k sobě nacházejí cestu. Někdy kaplanům při prvním setkání říkají: O Bohu mi nevykládejte, v životě jsem ho nepotkal. A nepotkám, protože nechci, jsem velký hříšník, nerozumím mu a nesouhlasím s ním. Je moc komplikovaný. Co bych jako měl dělat, aby mě uzdravil? Ale právě nejčastěji až zoufalství v člověku vyburcuje odvahu vzdorovat a pustit se do boje s přesilou: nemocí, vlastními předsudky a názory nejbližších. Sdílení těchto pochybností a ochota o nich otevřeně mluvit ukáže, že Bůh hledá naše lidství, to, co tvoří naše životní příběhy. Nehledá dokonalost, kterou by odměnil, ani prohřešky, aby je potrestal. Prostě hledá konkrétní osobní příběh a do něj vstupuje. Dává poznat, že cesta není daná v předem daných rozmezích, ale že ji každý spolutvoří tady a teď a že tu cestu musí najít sám, ti druzí mu s tím mohou jen pomoci.
Sebevědomí lidé se snáz propadají do bídy těla i ducha, nemají-li pod kontrolou své zdraví. Ale pokorní a hledající najdou otevřené dveře k novému kroku. Tuto odvahu nedává žádná formule víry. To překvapuje často i věřící. Ti se cítí svázáni povinností odevzdanosti, nařízené radosti, prostě: jste věřící, nesmíte být smutní ani zoufalí. Mnohé z nich překvapilo, že nemusí odpovídat této obecné představě. Také jim je třeba hledat a opustit své dosavadní zvyky. Boha proto neztratili, jen museli najít cestu živého Boha, který jde s nimi právě v jejich mizérii a nově spoluutváří jejich životní příběh.
Chtě nechtě si člověk v nemocnici uvědomí své limity. Až v nejistotě si naplno uvědomí, jakou svobodu dává zdraví. A že uchování zdraví je jeho bojem, že sám pro něj musí něco dělat. Vzpomíná, jaké to bylo, když samozřejmě vykonával ty nejobyčejnější věci. Umýt se, dojít na nákup, postarat se o jídlo, vyjít si na procházku. Ale po nemoci může být tělo omezované např. v pohybu, v možnosti pracovat. A tehdy přichází úžasné poznání, že něco se ztrácí, ale něco se objevuje. Tělo může chátrat, ale duchovní život se stále rozvíjet. Koneckonců zdraví je záležitost nejen těla, ale i ducha. Mnoho lidí po vyléčení např. z rakoviny říká: vidím nově, na čem opravdu záleží. Jiní zase říkají, že neobjevili nové hodnoty, ale ty dřívější nahlédli jakoby z druhé strany...
Pobyt v nemocnici může naučit nejen snášet fyzické a duchovní bolesti, ale také tichosti jejího přijetí a smíření. Ukáže statečnost, která snese vlastní slabost a nestydí se za to, že je opravdu slabostí. Ukáže moc odvahy vidět své limity, připustit vlastní strach a bezmoc. Připustit i kolísání víry v Boha, jeho cesty a jeho dobrotu. Statečnost připustit tyto otázky a hledat odpovědi. Protože Bůh zůstává tím, kdo léčí. Kaplanská služba je už v nemocnicích běžná. Nikdo by si však neměl předstírat, že jejím obnovením je zajištěn komfort nemocných. Kaplan zůstane pro určitý čas blízkou osobou nemocného. Ale oboustranné obdarování přetrvává. V každém životním příběhu je jiný obraz. Ten dojde k plnosti, když duše najde svou novou cestu. Když člověk v novém příběhu je sám sebou. Není doprovodem nebo pozadím v životních příbězích lidí kolem nás. V tom se člověk nedokáže vždy spolehlivě orientovat. Ale Bůh ano. A to je nadějeplný obzor jak kaplanů, tak těch, které doprovázejí.
Anna Lukešová
Český zápas č. 24/2023 z 11. 6. 2023
Foto: Pixabay
