Přijměte malé pozvání k nahlédnutí za ploty psychiatrické nemocnice v pražských Bohnicích, a k letmému setkání se spirituální a pastorační péčí za dveřmi jejích pavilonů, kterou zde za naši církev konám od roku 2009.
Když vstoupíte hlavní budovou do areálu psychiatrické nemocnice v pražských Bohnicích, můžete si připadat trochu jako v lázních. Rozprostírá se před vámi rozlehlý park s mnoha vzrostlými kaštany, lípami a dalšími druhy stromů a keřů. Některé z nich jsou exotické. Všimnete si pavilonů, vystavěných v secesním slohu, ale hlavně monumentální stavby přímo před vámi: kostela sv. Václava. Je vystavěn rovněž v secesním slohu, uvnitř vyzdoben mimo jiné malbami čtyř evangelistů a novodobým oltářním obrazem sv. Václava. Kostel už řadu let slouží k bohoslužbám církví husitské, evangelické a římskokatolické. A představuje také zázemí pro členy Týmu spirituální péče (TSP, vznikl v roce 2008)), kteří v nejširším slova smyslu poskytují pastorační službu všem pacientům a případně jejich rodinným příslušníkům.
Když jsem se v roce 2009 stal členem týmu, jednou z mých prvních myšlenek byla myšlenka na zavedení pravidelných husitských bohoslužeb v bohnickém kostele. Dodnes mám schované amatérsky vyrobené letáčky, které byly vyvěšené na všech pavilonech tehdejší léčebny. Přál jsem si, aby nejen členové naší církve, ale také lidé různých vyznání, i ti bez vyznání, mohli zažít „léčebný“ účinek nádherné Farského liturgie. A mám velkou radost, že se to daří. Čtrnáct let je každý pátek od 15.30 hodin bohnický kostel otevřen všem, kteří chtějí navštívit naši bohoslužbu. Přicházejí členové naší církve, kteří bydlí v okolí nebo navštěvují své blízké v nemocnici, anebo ti, kteří sami procházejí léčbou. Přicházejí lidé jiných vyznání, a přichází také mnozí, kteří mají zkušenost s jinými než křesťanskými náboženstvími či lidé, kteří ještě nedávno nechtěli o církvi vůbec nic vědět... Mám nesmírně dobrý pocit, když si vzpomenu na slova starší ženy, babičky asi dvacetileté slečny, která se svou vnučkou pravidelně po několik měsíců chodila na bohoslužby: „Myslím si, že mé vnučce tady v Bohnicích k vyléčení ze všeho nejvíc pomohly bohoslužby.“ Jiná žena při loučení po bohoslužbě nedávno poznamenala: „Tohle je stejně ta nejlepší léčba!“ Píši tyto vzpomínky proto, že názorně ukazují, jak je liturgický život důležitou součástí pastorace. Farského liturgie není jen krásná, je léčivá! A neříkají to jen lidé, kteří v ní byli od dětství vychováváni, s nadšením a někdy i dojetím v hlase to říkají také lidé, kteří nikdy dříve v kostele nebyli.
Členové zmíněného Týmu spirituální péče vedou s pacienty individuální pastorační pohovory. Pacienti si o ně mohou říci například prostřednictvím zdravotního personálu... Další službou je skupinová spirituální terapie, k níž každý duchovní přistupuje svou vlastní metodikou. Někteří vycházejí z psychoterapeutického výcviku SUR, kolega Prokop Remeš vytvořil svůj systém hagioterapie a já jsem se inspiroval moderními a postmoderními psychoterapeutickými směry, které zahrnují systemický a konstruktivistický přístup, spolu s přístupem dialogické praxe.
V individuálních rozhovorech se pacienti svěřují s někdy více, jindy méně překvapivými prožitky. Ve všech sděleních jde ale nakonec vlastně o témata obyčejných lidských životů.
Můžete si například zkusit představit mladou ženu, třicátnici, s dětmi školního věku, která je už unavená ze života, ve kterém má pocit, že je jen jednou z věcí svého manžela, a je už unavená z luxusu, který manžel zajišťuje, s malým pochopením k jejím potřebám a pocitům. Setkávám se s ní coby pacientkou příjmového pavilonu, která je hospitalizovaná pro depresivní stavy. Anebo si můžete představit chronického schizofrenika, muže, jemuž kalendářní čas odměřil už více než padesát let života a on stále hledá jeho smysl, neměl a nemá žádný naplněný partnerský vztah, a v mysli stále dokola přetřásá otázky sexuality, smrtelnosti, osobní důležitosti. Zvláště téma hodnoty osobního, individuálního života, ale i života jako takového, do jeho mysli vstupují v symbolické podobě představ o různých duchovních silách a bytostech.
Vybavuji si také pro mne velmi smutný příběh muže po šedesátce, který se chtěl celý život zavděčit svému úspěšnému otci, pracujícímu v oblasti vědy, kterého – zdá se – obdivoval a měl skutečně rád. Několik desítek let žil v představě, že mu ďábel brání vystoupit z kruhu, v němž se cítil být uvězněný. Měl za to, že zbývá už jen jediný rozhodující krůček k tomu, aby se otci vyrovnal, a také, aby pochopil, co znamená láska a jak může milovat.
Ten poslední krok bohužel nikdy neudělal. Zemřel o mnoho let dříve než jeho otec, který se dožil více než devadesáti let.
Možná si v tuto chvíli kladete otázku: A co může tváří v tvář lidskému trápení a nešťastným osudům takových mužů a žen dělat duchovní? Třebaže vzdělaný v psychoterapeutické práci?
Málo a současně mnoho. Ostatně tak, jak to své učedníky učil Ježíš z Nazaretu: Být ochotný k provázení potřebných.
A být připravený otevírat zraněná srdce a uzavřenou mysl druhých.
Já osobně se řídím při individuální i skupinové práci s pacienty následující logikou: To, co platí pro dobrou pohodu těla, platí také pro dobrou pohodu duše. A to je především příjemný prostor a užitečná energie!
Dostatek vhodného prostoru patří k základnímu předpokladu pro obyčejné tělesné pohodlí, pro základní fyzický komfort. Další pohodlí pak určuje nabídka dobré energie: teplo, světlo, strava. Obě podmínky jsou podstatné pro kvalitu tělesného i duševního života.
Teplo, světlo a stravu pochopitelně lidem v léčebně dávají jiní. Jenomže nabídka dobré energie má také svou podobu analogickou pro duši, svou podobu symbolickou: Stejně jako je příjemné, když mi lidé mezi sebou udělají místo, poodstoupí, nabídnou židli, je také příjemné, když mi dají slovo, když mne osloví a vyslechnou. A podobně jako je milé, když mi někdo ohřeje vodu na čaj a nabídne zákusek, je také milé, když mi nabídne možnost sdělení o svých dojmech a postřezích.
Potřebným prostorem pro duši je možnost spontánního sebevyjádření, kdy člověk ví, že může mluvit o všem, co cítí, co si myslí a co prožívá, a že je přitom brán druhými vážně a má jejich pozornost. Při skupinových setkáních spirituální terapie se pacientkám a pacientům snažím dávat slovo. Dbám na to, aby každý, kdo chce, mohl svobodně a nahlas vyslovit svůj postřeh, svou vzpomínku, dojem nebo myšlenku. Nabízím také sám sebe. Své odpovědi na jejich otázky, své životní zkušenosti, přesvědčení. A to vše pokud možno na rovinu, bez kličkování nebo zamlčování. Přiznávám se k hodnotám, které vyznávám, i k vlastním slabostem, o nichž vím.
Co by vás čekalo, kdybyste náhodou někteří z vás seděli mezi účastníky bohnických skupin?
Za prvé připomenutí stručných pravidel: Oslovujeme se křestními jmény a vykáme si. Ze skupiny nikdo neodchází, aniž by uvedl důvod a sdělil jej. Jestli jsou ve skupině ti, kteří se považují za věřící či za nevěřící, nepovažuji za důležité. Slovo může mít vždy jen jeden. Mluvit může každý o tom, o čem potřebuje, i kdyby to nesouviselo s tématem, ale musí to odůvodnit a říci to veřejně celé skupině...
Za druhé, četba. Rád střídám čtení ze Starého a Nového zákona, z Parabible, knih Roberta Fulghuma, Květy Legátové, aj. Po přečtení textu se ptám: Co vás zaujalo a proč? Co vám na příběhu přišlo sympatické a co ne? Vzpomněli jste si přitom na nějakou svou životní zkušenost nebo prožitek? Co vám běželo hlavou?
Někdy je diskusi třeba znovu a znovu podněcovat cílenými otázkami, jindy je tak živá, že ji nelze zastavit. Často ve skupině probíhá diskuse mezi pacienty či pacientkami navzájem a mnohdy také mezi mnou a některými z nich.
Dovolím si vám na závěr nabídnout malou ochutnávku z poměrně dynamického rozhovoru. Týkal se prvních odstavců z Bible, tedy 1. knihy Mojžíšovy, kde se vypráví o tom, jak země byla pustá a prázdná a nad vodami se vznášel Duch Boží. Probíhal při skupinovém programu na jednom z adiktologických pavilonů, a já se uprostřed něho na chvíli ocitl ve spontánním dialogu s pacientkami: Pacientka 1: „Já jsem zažila pusto a prázdno na detoxu, když mě sem přijímali. Ale měla jsem taky naději. Cítila jsem, že to bude lepší…“
Já: „Takže taková parafráze Gn 1,1-2 by mohla znít např.: Na počátku Bůh stvořil detox. Detox pak byl pustý a prázdný. A nad propastí detoxu byla tma. Ale nad detoxem se vznášel Duch Boží. …“
Já: „Jaký by podle vás mohl být první krok z prázdna a pustiny?“
Pacientka 2: „Já jsem zažila pusto a prázdno doma. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a přemohlo mě to. Takže jsem tady. Možná bych mohla prázdnotu brát jako výhodu, jako příležitost pro sebe…, … najít nějaký způsob, jak si ji užít.“
Já: Podle toho, jak to říkáte, si Bůh na počátku mohl pomyslet: Hle, prázdno a pusto! Aspoň mám čas sám na sebe, pěkně se tu nad tou pustinou a prázdnotou budu vznášet a užiju si to!“
Při pastorační práci v Bohnicích se často stírá rozdíl mezi tím, kdo duchovně doprovází a tím, kdo je doprovázený.
Přeji vám všem, abyste v zajímavých a inspirativních dialozích sami se sebou, s přáteli, a jistěže také s Pánem Bohem, mohli být co možná nejvíce. A budete-li k tomu chtít přijít do příjemného a osvěžujícího areálu bohnické nemocnice, přijďte. Doufám, že kromě odpoledních pátečních bohoslužeb se zde v blízké době podaří zavést i večerní bohoslužby a prostor pro následné rozhovory s kýmkoli, kdo rád přijímá i dává.
Jiří Chvála
Český zápas č. 24/2023 z 11. 6. 2023
Arteterapie v bohnickém kostele. Foto: Eva Holubová
