Vánoční období neskončilo Vánocemi. Vánoční „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj“ není dojemnou frází, kterou zapakujeme do krabice spolu s ozdobami vánočního stromku do příštích Vánoc. Je to program pro náš rodinný i církevní život, naše zaměstnání, pro soužití národů i ras. Má tento program vyhlídky na úspěch?
Zajisté! Jan to vyjadřuje jazykem své doby: Slovo se stalo tělem. Boží slovo na sebe vzalo podobu Ježíše Krista a už to není žádný kultický či filosofický pojem, nýbrž slovo „z ulice“. Už to není fádní strava pro několik znalců filosofie, religionistiky nebo teologie. Ježíš si je přivlastnil. Zastával je celým životem. Nyní máme někoho, kdo nám překládá každé Boží slovo do naší každodenní skutečnosti. Je tu někdo, kdo bere Boží slovo smrtelně vážně. A vzít Pána Boha za slovo znamená pro Ježíše docela konkrétně ujímat se lidí v jejich trampotách, zajímat se o asociální a zkorumpované celníky, o opovrhované Samařany, o ty, kteří ztratili šanci nastoupit novou cestu, kteří nevědí jak dál a mohou jen konstatovat: mám zkažený život.
Je tu pro uvědomělé i neuvědomělé ateisty, jimž jsme my, teologové rozmělnili Pána Boha k nepoznání do spousty cizích slov a zavřeli jsme ho do chrámových svatostánků.
Ježíš restauruje, mění pokřivený obraz Boha tím, že jí s lidmi, se kterými by si nikdo nesedl za stůl. S neoblíbenými jedná laskavě. Oblíbenost lidí nespojuje s krásou, zdravím, s výkony, jaké podávají, nebo s mravními zásadami, dle kterých žijí. A takto vyložený a do praxe uvedený Bůh mění lidi a poměry. „Slovo se stalo člověkem.“ To není důvtipná, vynalézavá formulka, nýbrž skutečnost, kterou tehdejší lidé prožívali a prožívají i nesčetní současníci tělesně i duševně, na vlastní kůži.
Bylo by krásné, kdybychom teď mohli říct „Amen“. Při pohledu do světa a do našeho vlastního života nám však uvízne v hrdle. Vždyť co všechno ještě pozorujeme u sebe i kolem sebe: kolik neschopnosti praktikovat lásku tam, kde se lidé nenávidí. Jak jsme neochotni odpusit, kde se vzájemně urazíme, zasednout spolu ke stolu, když vypukne spor. O tom mohl už Jan tehdy zpívat svou píseň: „On byl to pravé světlo... ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“
Co to má znamenat? Je to snad doznání, že poslední Boží pokus byl unáhlený? Že všechno riskoval a ztratil? Neznamená to rezignované pokrčení ramen těch, kteří tvrdí: „Není pro to vhodná doba“?
Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom Vánoce definitivně zabalit. Vánoční doba by definitivně skončila. Nemusí tomu tak ovšem být, pokud správně porozumíme Janovu výroku na první poslech beznadějnému. Pro lidi, kteří z tohoto pravého světla, které přicházelo do světa, zahlédli alespoň záblesk, se temnota stane výzvou k tomu, aby současnou realitu neuznali za definitivní. Jan nás chce zřejmě vyprovokovat. A dát se jím vyprovokovat znamená stát se svědkem Ježíšovým ve světě, který je ochotný snést ho jen tehdy, když je odstaven na vedlejší koleji. Dáme se strhnout k takové svědecké službě?
Vlastně je to hloupá otázka. Jestliže jsme v Ježíši poznali Boží slovo učiněné člověkem, znamenáli tedy Ježíš pro nás víc než nedělní nebo vánoční luxus, jestli si z něj nevybíráme jen kusy, nýbrž důvěřujemeli mu naprosto, pak jsme těmi vyprovokovanými, které strhnul svým příkladem.
Josef Špak
