(ČZ 16/2026) Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emausy, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. ...
A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Je druhá neděle po Velikonocích a my se máme zamýšlet nad dalším z příběhů o setkání zmrtvýchvstalého Krista s učedníky. Dnešní epizoda z Lukášova evangelia patří k textům, které se velice dobře čtou, vynikají množstvím detailů i dějových zvratů a působí dojmem promyšleného literárního díla.
Náš příběh začíná na cestě z Jeruzaléma do vesnice Emausy, po které jdou dva Ježíšovi učedníci a sdílejí svůj smutek nad událostmi, k nimž o Velikonocích došlo. Nevíme, proč se vydali na cestu, snad chtěli odejít z města, kde byli svědky tragických událostí. V určité chvíli se k nim připojuje neznámý pocestný a projevuje živý zájem o ně i o téma jejich rozhovoru. Poutníkova otázka oba učedníky překvapí, takže se zastaví, nepokračují v cestě. Do následující debaty je už zapojen i cizí muž, kterému vyjevují veškerou bolest svého srdce: „A my jsme tolik doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael!“ Vzkříšený Mesiáš stojí před nimi, vede s nimi rozhovor, ale oni ho nepoznávají. O příčině jejich nevědomosti evangelista lakonicky poznamenává: „Něco jako by bránilo jejich očím.“
Kdo z nás se někdy nešel jen tak projít do města, polí nebo lesa, aby rozchodil smutek nebo zklamání. Je-li zásah do našeho života výraznější, chce to strávit na cestě delší čas. Když jsme se s naší skupinou jedné z poutnic do Santiaga asi před dvěma lety ptali na motivaci její cesty, řekla, že se rozešla s partnerem a potřebovala v sobě tento životní zlom řešit, pracovat na tom, aby byla zase v pohodě. Na pouť ji nepřivedl přímo religiózní důvod jako mnohé jiné, ale přesto, možná intuitivně, hledala na starobylé poutnické cestě pokoj.
Emausští učedníci sice slyšeli vyprávět ženy, že objevily prázdný hrob, někteří z učedníků jejich slova potvrdili, ale přesto se zdálo být těžké propojit tato svědectví se slovy proroků: „Jak jste nechápaví!“ Z neznámého společníka na cestě se stává učitel poskytující vysvětlení všeho, co o Mesiáši předpověděli proroci. Jeho společnost je zřejmě natolik příjemná, že si učedníci přejí, aby se jejich cesty nerozešly jen proto, že mezitím dorazili do Emaus. Tak trochu připomínají Petra, Jakuba a Jana, kteří si na hoře Proměnění přáli postavit stany pro nebešťany, aby v jejich přítomnosti mohli prožívat nebeskou blaženost, přestože jejich pozemská pouť ještě neskončila. Kdo by se chtěl vracet do reality, která je bolestná nebo prázdná!
Ve shodě s orientálními zvyky, za neodbytného pobízení, pozvou učedníci svého spolupoutníka pod svou střechu a nabídnou společenství stolu. Je to ale on, kdo se ujme role hostitele a jako pater familias rozděluje jídlo a podává hostům. Jeho chování odpovídá židovským zvyklostem a dění kolem stolu nápadně připomíná liturgickou slavnost. Při společném lámání chleba, jak se už v rané církvi říkalo slavení eucharistie, dojde k podivuhodné proměně. Nyní už očím učedníků nic nebrání v tom, aby poznali v neznámém hostu vzkříšeného Pána. Toto prohlédnutí nasměruje jejich kroky zpět do Jeruzaléma, odkud se bude zvěst o Vzkříšeném brzy šířit do celého světa.
Pane, děkujeme za to, že otevíráš naše oči,
abychom skrze slovo Písma a při lámání chleba poznávali tebe jako Poutníka,
který se k nám přidává na cestě našeho života a není mu lhostejná žádná naše nouze.
Prosíme tě, abychom dokázali zaslechnout tvůj hlas,
který nás zve k zastavení před marným útěkem a nabízí život v pokoji a radosti.
Amen.
Autor: Helena Smolová
Český zápas č. 16/2026 z 19. 4. 2026
Obrázek: Duccio di Buoninsegna (1255–1319): Ježíš a dva učedníci na cestě do Emauz (mezi 1308 a 1311). Museo dell'Opera Metropolitana del Duomo. Wikimedia Commons (public domain).
