(ČZ 2/26) (V kázání NEZAZNÍ zmínky o tradičnosti či netradičnosti rodin, o dětech, a snažila jsem se vyhnout i bližšímu popisu událostí v Betlémě.) Evangelium: Mt 2,13–23.
Milé sestry, milí bratři,
v čase, kdy v nás ještě stále doznívá vánoční radost ze zrození, nám dnešní evangelium předkládá příběh z nejtěžších. Příběh o nepochopitelném zlu, nevinných obětech, o vyhnanství. Chudou, ale – alespoň v našich naivních, dětstvím ovlivněných představách – útulnou, vyhřátou betlémskou stáj vystřídal úprk do cizí země. Radost z příchodu maličkého Ježíše vystřídal strach. Naději vystřídaly hrůzy nesmyslného řádění, jemuž padlo za oběť plno betlémských chlapců. Věta: „…aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroků“ není snad ani chabou útěchou. Boží rodina je bez lítosti vyslána doprostřed světa v jeho komplexnosti – do světa krásného i krutého, plného něhy i násilí, do světa, v němž žijí mudrcové i Herodové.
Nacházíme zde podobnou rytmiku pohybu jako v evangelním čtení, kdy Josef uléhá, zdá se mu sen, uposlechne anděla Hospodinova, vstává a koná. Bez šance na vydechnutí, bez jasné vidiny toho, co bude dál, hnán vírou, láskou, ale i strachem.
Jeho hrdinství zde opět není okázalé, je prosté velkých gest a hlasitých slov. Josef jako vždy mlčí. A jeho hrdinství spočívá jednoduše v tom, že vstal. Vstal, vzal dítě – křehký život, který mu byl svěřen – a uprchl.
Místo Josefova azylu může někomu připadat absurdní – jedná se o Egypt, místo, kde kdysi lid Izraele trpěl v otroctví. Z čistě praktického hlediska ale dává úprk do Egypta smysl. Tato oblast nespadala pod Herodovu nadvládu, byla tehdy součástí Římské říše. Svatá rodina zde tedy byla v bezpečí. Návrat do Judska nepřipadá v úvahu, vládne zde krutý Archelaos, proto se rodina uchýlí do Galileje. Navzdory praktičnosti můžeme na úprk do Egypta ale pohlížet i symbolicky. Někdy nás Bůh vrátí na místa, která byla dříve spojená s bolestí – nikoliv proto, aby se zopakovala, ale proměnila. Novozákonní Egypt, zproštěný tíživého stínu otroctví, je připomínkou Hospodinova příslibu.
Někdy se i my v našich životech symbolicky vracíme do svých osobních Egyptů, a to často nikoliv naším vlastním přičiněním. Potkáváme lidi, kteří nám kdysi ublížili. Rozpoznáváme staré vzorce, opakující se scénáře v nových situacích, zažíváme dávno zapomenuté úzkosti. Nabízí se otázka, proč nás Bůh nechává vstupovat tam, kde to kdysi bolelo. Dnešní evangelium nám – byť nezamyšleně – dává odpověď. U těchto návratů často nejde o návrat do otroctví, ale návrat s Bohem. A s Bohem se i dějiště dávného otroctví může stát přechodným útočištěm nebo dokonce novým výchozím bodem.
Zatímco svatá rodina prchá do egyptského azylu, v Betlémě se děje nepředstavitelná hrůza. Zásadní, těžká, nepochopitelná pravda – zlo se děje i na nevinných. Zatímco někde vládne klid, jinde je utrpení, křik, pláč. Bolest, kterou nelze smazat větou „vše se děje z nějakého důvodu“ nebo „všechno má svůj smysl“. Možná má, ale věřte mi, že to poslední, co chce člověk v bolestech a beznaději slyšet, jsou motivační citáty.
Události v Betlémě ale nejsou Božím plánem. Jsou čistě a jen Herodovou zvůlí. Zlo nepochází z Boha. Bůh zlo nedopouští, protože nám dal svobodu. Zlo vzniká z lidské zbabělosti, chamtivosti, touhy ovládat, zlo vzniká z paranoidní moci, která se ve svém přízemním zoufalství třese strachy o svůj vrtkavý a nejistý trůn.
Herodes je věrným symbolem člověka či systému, který raději zlikviduje nevinné, než aby se vzdal své vlády.
I Herody dnešního světa poznáte podle toho, že druzí jsou pro ně spotřebním materiálem, který někdy slouží jako nástroj k sebeprezentaci, jindy jako prostředek k dosažení vlastního cíle, nebo třeba jako dlažební kostka cesty ke kariéře a moci.
Bůh tyto věci vidí a pojmenovává je. Nepovažuje je za normální. Přidává se k Ráchelinu pláči.
Pojďme se na chvíli přesunout do egyptského azylu. V náruči svých rodičů zde odpočívá maličké dítě. Ježíš – „Bůh zachraňuje“. Immanuel – „Bůh s námi“. Bůh mezi nás přišel jako dítě, které se již v útlém věku stalo uprchlíkem. Bůh, který je mezi námi, nevyrůstal za zdmi královského paláce, obklopený služebnictvem, bohatstvím a bezpečím. Přichází mezi nás – do našeho pláče. Neschovává se před realitou, ale je s námi i v našich vyhnanstvích, je s námi, zatímco očekáváme konec našich Herodů.
Ví, že s těmito Herody často nelze bojovat. Že někdy nezbývá než vstát, pevně chránit to, co nám bylo svěřeno, a odejít tam, kde je bezpečněji. Některé odchody nejsou projevem zbabělosti, ale moudrosti. Někdy je zkrátka lepší počkat si v bezpečí na to, až se zlo vyčerpá, rozpadne, až samo skončí.
Nedovolme Herodům, aby v nás zabili to, co je čisté a nevinné. Herodes neútočí jen na Betlém. Útočí na budoucnost, na naději, na důvěru, na schopnost milovat. Chraňme to, co je živé a křehké. Plačme spolu s Ráchel. I když na zlo nestačíme, nebojme se ho pojmenovat. A čekejme na Boží pokyn.
Protože Bůh je s námi. Protože Bůh zachraňuje.
Amen.
Z kázání A. Sardá
Ilustrace: Giotto di Bondone, Útěk do Egypta (1304-1306), Freska v kapli rodiny Scrovegniů v Padově , Zdroj: wikiart.org
Český zápas č. 2 z 11. 1. 2026
