(ČZ 51/2025) Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se ...
že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo Bůh s námi. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Často vzpomínám na cestu do Svaté země. V Nazaretu jsme si prohlédli ohromný mariánský kostel, údajně na místě, kde stával domek, v němž Marie bydlela a kde ji navštívil anděl se zprávou, že Bůh si ji vyvolil za matku Spasitele. V sousedství velkolepého chrámu se ukrývá skromný, ale pěkný kostelík zasvěcený Josefovi, kam už neproudí davy poutníků a turistů. Nepoměr mezi oběma sakrálními stavbami naznačuje, že oproti Marii, která by se mohla pyšnit (avšak nepyšní se) množstvím oddaných ctitelů, zůstává její manžel Josef jaksi ve stínu, nenápadný, tichý, nestr¬hávající na sebe pozornost.
Josefův stín ale není temný, nýbrž světlý, vždyť je „stínem Otce“, v jeho mužné věrnosti a starostlivosti se zrcadlí Boží péče o lidské děti a celé stvoření. Na Josefovi je především sympatická jeho schopnost mlčet. Nestěžuje si, nevyčítá, neobviňuje, když čelí situaci, kterou nechápe. Evangelium zdůrazňuje, že Josef je „muž spravedlivý“, a proto mu svědomí nedovoluje vystavit milovanou ženu hanbě, ačkoli by mohl a nikdo by se nedivil. Za Mariiným nečekaným těhotenstvím snad vnímá něco tajemného, nikoli - až příliš lidskou - zradu lásky a vzájemných slibů.
Teď se ukáže, jak důležité je mlčení. Rychlá a neuvážená slova se těžko berou zpět. Co už je vysloveno, žije si vlastním životem, nemáme nad tím žádnou moc a důsledky nelze odhadnout. Josef sice pojal úmysl propustit Marii potají, ale úmysl nevyslovil a neprovedl. Mlčí - a protože umí ztichnout, umí i naslouchat. Která žena by si nepřála, aby jí partner naslouchal? A nejen žena - i Bůh si jistě přeje, aby mu člověk naslouchal a netloukl pořád na nebeskou bránu svými žádostmi, prosbami a chválami, aniž by se doopravdy zajímal, co mu chce Bůh sdělit. Modlit se máme ani ne tak hlavou, kterou se neustále honí myšlenky, jako spíše srdcem – ztišeným a naslouchajícím. Srdcem, které se nebojí snít, otevřít se vizi. Pří-kladem je Martin Luther King: „Měl jsem sen…“
Nejen Marii, ale i Josefa navštívil anděl - právě když snil. Přišla vize, která mu umožnila zlehounka poodhalit závoj tajemství, a pozvala ho, aby do tajemství vstoupil, přijal v něm své jedinečné místo, stal se jeho nedílnou součástí. Už nejde o to, abychom ta¬jemství vysvětlili (čímž bychom je zrušili), nýbrž zabydleli se v něm. Josef si zvolil život uvnitř tajemství. A když procitl ze spánku, neprobudil se z prchavého a neskutečného snu, ale proto, aby uskutečnil, k čemu ho sen inspiroval. Asi není nutné hledat definice (v nich si libuje mozek, nikoli srdce), přesto se pokusím definovat, co znamená věřit: být věrný svému snu, vizi, kterou mi Bůh daroval. Věrný jako Josef.
Bože, děkujeme ti za sny.
V nich k nám přicházejí útržky vizí,
ze kterých si v bdělém stavu a na modlitbách
můžeme sestavit ucelenější obraz o cestě,
na kterou nás povoláváš. Prosíme o tvého Ducha,
abychom porozuměli, co nám sny říkají.
Amen
Autor: Lukáš Bujna
Český zápas č. 51/2025 z 21. 12. 2025
Ilustrace: Guido Reni (1575–1642): Svatý Josef s Ježíškem v náruči (1620), Wikimedia Commons (Public Domain).
