(ČZ 51/2025) Čtvrtá neděle adventní je poslední neděle před slavností příchodu Páně a přichází první zázrak. Bůh koná a vchází do snu.
Sděluje Josefovi přijatelně, aby se nepolekal, aby neprchl, že Maria je vyvolená, nikoli zneuctěná. Bůh ve snu. Ze snu se neprchá. To nejde. Snem se prochází, dokud se nevzbudíme. Tak Josefovi se zdá, že k němu hovoří anděl a vysvětluje mu situaci. Josef musel být zklamaný, frustrovaný z toho, co jej potkává. Má snoubenku, skoro manželku, chystají se na společnou cestu životem – a přichází překážka. Jeho vyvolená čeká miminko a to miminko není jeho. Prý je z Ducha svatého. Co s tím?
Josef to chce řešit taktně. Je soucitný, a tak ji chce opustit potají, aby ji nevystavil nebezpečí veřejné hanby či dokonce kamenování. A anděl jej postaví před takovou vysloveně neuvěřitelnou situaci. To nevadí, že to dítě není jeho. To dítě přinese světu záchranu.
Neuvěřitelná situace. Bláznivá a není k uvěření. Ale Josef jí uvěří. Proto se Spasitel mohl narodit. Za spásou světa stojí i Josefovo rozhodnutí. On provede Marii těžkostmi, on ji podrží v těžkých situacích, on při ní zůstane.
Ten dnešní příběh je o odvaze. Josef musel být odvážný. Byl odvážný. Přistoupil na andělovu verzi. Všimněte si, že dobro chce často odvahu. Dobro bývá provázeno hrozbami. Dobro je dobrodružství. Dobro v družení se. Josef se sdruží s dobrem. A Josef život rozhodně dobrodružný měl. Je to pro nás výzva – abychom se také stali dobra druhy. Abychom následovali Josefa v jeho postojích a rozhodnutích.
V devadesátých letech, když jsem sloužila v Plzni, můj evangelický kolega Luděk Korpa se od stolu rozhodnul, že založí hospic. Hospic v Plzni. Byl to bývalý letec, který uvěřil v Boha, chlap s figurou zápasníka, soustředěný a jdoucí za svým jako buldok. Tak začal komunikovat s radnicí a jednotlivými částmi Plzně, ale nikde hospic nechtěli. Bránili se zuby nehty, tvrdě odmítali, že se nebudou koukat na umírající. Ale Korpa bojoval. Spojil se se zakladatelkou hospicového hnutí Marií Svatošovou, s katolíky a vůbec s kým to šlo a nakonec ten hospic v Plzni prosadil. Třetí v republice a jaký! S obrovskou terasou, nádherným vnitřkem, jednolůžkovými pokoji, chodili jsme tam všichni faráři, byla tam skvělá atmosféra. Nemocní se samozřejmě bránili jít do hospicu, kde se umírá. Ano, krédo hospiců je: „Nejsme eldéenka, ani odkladiště seniorů, sloužíme umírajícím k dobrému odcházení.“ Sama jsem byla svědkem toho, jak se můj varhaník bratr Šípkovský vehementně bránil jít do hospicu, až podlehl nátlaku svého stavu. Ale v tom hospicu byl šťastný až do konce. Zní to jako nadsázka, ale opravdu odcházel v míru a pokoji, smířen se všemi a vším. Bratr farář Luděk Korpa už je taky na pravdě Boží. Odešel ve věku dvaašedesáti let. Ale zanechal dílo, které jiný by nezvládl ani za dva životy. Dnes už hospic posloužil tisícům nemocných i jejich rodinám a vede si skvěle. A jenom proto, že byl někdo odvážný a nezabalil to při nesnázích. Tak jako Maria, když přistoupila na andělův návrh, tak jako Josef, když uvěřil andělu ve snu, jako všichni křesťané, kteří uvěřili, že Bůh je s námi a šli do toho, do těch těžkých situací života, kdy církev byla oporou, lazaretem i útočištěm.
To je poselství poslední neděle adventu. Že máme být odvážní ve své dobrotě, ve své připravenosti následovat Immanuela na jeho dramatické pouti světem za vítězstvím dobra. Ono se toho u nás zdánlivě moc neděje. Ale jenom zdánlivě. Tolik lidí je vepsí, že přístup toho, kdo se nebojí, protože Bůh je s námi, může být takovou posilou pro duši, jako hospic pro tělo a nejen to. Amen.
Marta Silná
Ilustrace: Pikist.com
Český zápas z č. 51 z 21. prosince 2025
