„Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu.
Evangelium (Lk 14, 7-14), se na první pohled může zdát jako praktická rada ke stolování: „Neusedej si na čestné místo, aby tě někdo nepomluvil.“ Ale Ježíš mluví o něčem mnohem hlubším – o Božím království a o způsobu, jak žít život v pokoře a lásce.
Když usilujeme o vytoužená místa – v práci, ve společenství nebo doma – často hledáme uznání a postavení. Ježíš nám připomíná: „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 14,11; Mt 23,12). Pokora není ponižování, ale osvobození od nezdravého soupeření a soutěživosti, které nás svazují a vnitřně zraňují. Přijmout své místo znamená být blíže Bohu a získat od něj opravdovou hodnotu. Zdravé soutěžení, které nás posouvá a obohacuje, je samozřejmě dobré – Ježíš mluví o tom, aby nás nezraňovala a neovládala touha po postavení, uznání. Apoštol Pavel tuto myšlenku doplňuje: „Nečiňte nic z hájení vlastního zájmu, ale ve všem mějte na paměti druhé“ (Flp 2,3–4). Pokora je tedy otevřenost vůči Bohu a druhým, která osvobozuje a přináší skutečný klid na duši.
Dále Ježíš učí: „Pozvi chudé, chromé, slepé – ty, kdo ti nemohou oplatit“ (Lk 14,13). Touto výzvou nás povzbuzuje k nesobecké lásce a pohostinnosti. Pravá velikost nespočívá v očekávání odměny od druhých, ale v darování bezpodmínečné lásky. Často sami vycítíme, když někdo něco dělá s očekáváním, že dostane něco zpět. Nemusíme to odsuzovat – každý je na své cestě a učí se milovat druhé. Apoštol Jakub nám připomíná: „Nevyjímej chudého a neupřednostňuj bohatého při shromáždění“ (Jak 2,1–5), a tím ukazuje konkrétní cestu, jak projevovat lásku těm, kdo jsou přehlíženi nebo osamoceni.
Tato nesobecká láska se stává odrazem Božího království, jak píše Pavel v 1 Kor 13,4–7: „Láska je trpělivá, láska je milosrdná… nehledá svůj prospěch… vše snáší.“ A prorok Izaiáš líčí hostinu, kam Bůh zve všechny, včetně těch, kdo byli opomíjeni: „Na tomto vrchu Bůh připraví hostinu pro všechny národy, odstraní roucho, smutek a bolest“ (Iz 25,6–9).
A právě o tomto nám připomíná i píseň Kristus, příklad pokory, v které zpíváme o Kristu, jenž se pro nás stal příkladem pokory a služby druhým – od chudého narození až po dobrovolné přijetí kříže. Jeho život je výzvou pro nás, abychom následovali jeho cestu pokory, lásky a nesobecké služby. Tato píseň nás vyzývá, abychom v každodenním životě nezapomínali na ty, kdo jsou na okraji, a abychom svou láskou a službou odráželi Boží království zde na zemi.
Prakticky to pro nás znamená:
V osobním životě – nepěstuj pýchu, ale pokoru; nezávodíš o první místo, ale o věrnost Bohu a službu druhým.
V církvi – přijímej ty, kteří jsou přehlíženi nebo na okraji společenství; otevři své srdce těm, kdo nemají komu co dát.
Ve společnosti – daruj svou lásku a pozornost bez očekávání odměny; pravá hodnota není v lidském uznání, ale v Božích očích.
Hostina, o které mluví Ježíš, je obrazem Božího království, kde jsou první ti, které pozval Bůh. A On říká i nám: „Příteli, pojď si sednout blíž“. I když se cítíme malí či přehlížení, pro Boha jsme vzácní a On nás povyšuje.
Amen.
Kázání br. farář Vladimír Václav Karbusický
Ilustrace: Poslední večeře, Valentin de Boulogne, 1525-26
