Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.
Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ›Uvolni mu své místo! ‹ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ›Příteli, pojď dopředu!‹ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“
Zřejmě všichni jsme byli v dětství vedeni ke slušnosti a úctě k druhým, zejména dospělým, starším. Že si můžeme sednout ke stolu teprve tehdy, až si své místo vyberou rodiče či prarodiče, je jasné. A tak Ježíšova slova o tom, že se nemáme drát dopředu, ale pěkně počkat, až nás usadí náš hostitel, nejsou ničím novým. Ale také pro nás není ničím novým, že Ježíš většinou mluví o něčem jiném, než se nám na první pohled zdá. Ježíš ono krátké čekání před začátkem hostiny vztahuje na celý náš pozemský život.
Jsme na to už zvyklí, vidíme to kolem sebe, že mnozí se ženou, aby zabrali přední místa, aby mohli být oslavováni, přijímali potlesk, obdiv… A z těchto předních míst řídí záležitosti světa. Nikdy jsme o nich neslyšeli, nikdy jsme je neviděli, ale kde se vzali, tu se vzali, najednou všechno řídí, spravují a mění. Často bez opravdového povědomí o tom, co která oblast obnáší. Čím vyšší vliv a pravomoc, tím menší kontakt s realitou. Církve v tom nejsou žádnou výjimkou.
Také často vidíme, že naopak ti, kteří mají co říct, mají zkušenosti a ostatní by se od nich měli učit, zůstávají většinou po celý život někde stranou, dělají svoji práci, jak nejlépe umí, ale nikam se necpou. Zůstávají skromní a tiší. Tak to prostě je aneb, jak známe z filmu o J. Cimrmanovi: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat“.
A Ježíš - to by snad ani nebyl on, kdyby nepřidal něco navíc – říká, že svou pozornost, péči a laskavost máme obrátit k těm, kteří nemají, jak nám oplatit. Žádná kompenzace, žádná reciprocita… Tedy vzhůru srdce, milí přátelé! Lepší už to nebude. Mělo by nám to vadit? Mohlo by, ale nemusí. Protože na tu hostinu jsme byli pozváni. To stačí. Víme, že až přijde hostitel, náš Pán, na konci času, nepřijdeme o svá místa. Můžeme klidně zůstávat vzadu, v pokoře, skromnosti a tichosti.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že jsme byli pozváni.
Prosíme tě, zůstávej s námi v našich každodenních starostech a povinnostech, ať nezapomínáme,
že z tvé milosti jsme spaseni.
Amen
Autor: Vlastimír Haltof
Ilustrace: Philippe_de_Champaigne-Kristus v domě Šimona Farizea - přibližně r. 1656 (Musee des Beaux-Arts, Nantes, Francie)
Český zápas č. 35/2025 z 31. 8. 2025
