Na otázku, jak žít kněžské povolání, se právě zde nabízí odpověď. Posláním kněze je obětovat, obdarovávat, a tím zpřítomňovat Krista.
Liturgicky v chlebu a kalichu vína při bohoslužbě, ale v návaznosti na to zpřítomňovat Krista i ve svém životě a v životě společnosti. Nikoli snad morální dokonalostí a osobní bezchybností, ale spíše autenticitou, se kterou se on sám Kristu odevzdává - a nechává se od Krista poznat, a tím získává pravdivý, osvobozující a léčivý náhled na sebe i na druhé.
Společnost si čas od času na kněze vzpomene a osloví jej. Někdo totiž přece musí umět křtít, oddávat, pohřbívat, řečnit při pietních aktech a slavnostních příležitostech, žehnat byty a domy, kde údajně straší. Kněz má také možnost působit v oblastech, kde si společnost úplně neví rady, což se týká zejména nemocí, stáří, umírání. Právem se od kněze očekává, že slouží: navštěvuje, utěšuje, posiluje, naslouchá, dává prostor druhým, aby cítili, že na nich záleží a že jejich příběh smí zaznít, ať už v rozhovoru či tichém sdílení.
Tíhu očekávání a povinností není snadné unést. Kněz riskuje vyhoření či zlenivění. Ve snaze odreagovat se, vytěsnit poranění své duše a na chvíli „vypnout“ požadavky vlastního ega, mu hrozí (více asi muži než ženě v kněžské službě), že se dopustí zraňujícího chování a selže v lidské i profesní rovině. Buďto si toho není vědom a pak obviňuje ostatní, nebo si to uvědomí a uchopí to jako šanci znovuobjevit jádro Ježíšova učení: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Marek 1, 15). Uzná svou vinu a spolehne se na hojivou moc Kristovy lásky. Naší „společnosti úzkosti“ snad nejlépe kněz poslouží, když v ní bude na příkladu svého života svědčit o Bohu, který je láska, s láskou se ho ujímá a pracuje v něm skrze živoucího Krista, jehož transformativní lásce zasvěcují Kristovi přátelé svá srdce: „Ať už nežijí sami sobě, ale ty v nich“ (Charles de Foucauld).
Jenže církev má na kněze svoje nároky. Řada kněží je dnes už spíše kastelány, údržbáři památek a promotéry kulturních akcí. I taková činnost je samozřejmě užitečná, ale nesouvisí podstatně s kněžstvím, natož s posláním církve být tělem Kristovým zde na Zemi. Čili kněz, který touží být Kristovým učedníkem a nikoli úředníkem, hledá způsoby, jak ve svém životě realizovat Kristovo kněžství cestou sebe-odevzdání a sebe-darování. A takový kněz pravděpodobně zjistí, že jeho protivníkem není sekularizovaná společnost, ale stinné stránky jeho vlastní osobnosti a stinné stránky církevních struktur. Lze však doufat, že na všechny stíny se vztahuje Boží slovo: „Z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo“ (Ozeáš 6, 5).
(Redakčně zkráceno z diskusního příspěvku Lukáše Bujny na workshopu o sekularizaci na Setkání křesťanů ve Frankfurtu nad Odrou 8. 6. 2024)
Ilustrace: Sebbi Strauch – unsplach.com
