(ČZ 31/2025) Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“
On mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: ›Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‹ Pak si řekl: ›Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‹ Ale Bůh mu řekl: ›Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‹ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“
Tento příběh míří na každého z nás. Všichni hledáme nějaký druh jistoty, křečovitě se držíme věcí, společenského postavení, majetku nebo uznání, ale skutečnou jistotu v tom nenacházíme. I nad těmi nejprozíravějšími plány panuje pomíjivost a smrt. Vše, co jsme si zajistili, se může v jediném okamžiku rozplynout.
„Ještě této noci…“ – Z kolika našich plánů sejde dřív, než je dokončíme? Kolik našich stodol zůstane prázdných? A přece v nás stále dříme touha, kterou nelze utišit. Touha, která sahá hlouběji než všechno, co lze vlastnit. Touha bezedná, napřažená až k nekonečnu.
Člověk se pokouší umlčet tuto bezhraničnou touhu konečnými prostředky. Buduje stodoly, shromažďuje, plánuje, chce najít klid. Ale duši není možné upokojit budováním, kalkulováním ani hromaděním. V našem nitru je cosi, co se nespokojí s ničím z tohoto světa.
Čím více se snažíme hasit tuto žízeň něčím konečným, tím bolestněji na nás doléhá její neuhasitelná povaha. Každý úspěch, každé zajištění se po chvíli mění v nový pocit nedostatku. Zklamání z této nenaplněnosti nás často přemáhá právě ve chvílích úspěchu a štěstí.
Možná není hlavním problémem touha. Není nutné pohrdat světem. Je třeba naučit se snášet prázdno. Přijmout v sobě onu tichou, otevřenou hlubinu, již nelze zaplnit ničím stvořeným. Nezanášet ji, nezakrývat, neumlčovat. Nechávat ji odkrytou – jako okno, které zůstává otevřené i v noci.
Tímto oknem, skrz takovou otevřenost, může přijít něco, co nás nekonečně přesahuje. Neznámé. Neuchopitelné. To, co proniká právě skrze prázdno. To je jediná cesta k naplnění. Pravé duchovní bohatství se nemůže zrodit z hromadění, jen Nekonečno může naplnit touhu, která dosahuje až k němu.
Ani smrt pak nemůže oloupit toho, kdo už odevzdal vše. Toho, kdo nežije ze zásob, ale z otevřenosti. Kdo se neopírá o budovy, ale o důvěru. Takový člověk není blázen. Je prostý, tichý a bdělý. Nečeká, až bude mít dost – protože ví, že „dost“ nikdy nebude. Místo toho uchovává prostor, který nelze zaplnit, a v tomto prostoru se nechává zasáhnout světlem, které nepřichází z tohoto světa.
Neptejme se, jak velké máme stodoly.
Ptejme se, zda máme otevřené okno.
Amen
Autor: Ivan Jirovský
Český zápas č. 31/2025 z 3.8. 2025
Obrázek: Frans Francken the Younger (1581–1642): Smrt hrající na housle (17. stol.), Wikimedia Commons (public domain).
