(ČZ 31/2025) Ty odporné obrazy nadutosti, pokrytectví, velikášství, samolibosti skrývané za vyšší zájmy známe dodnes. Bohužel někdy i v církvi, ale hlavně všude tam, kde to smrdí touhou po moci a prospěchu.
Početný zástup rád mu naslouchal. Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
Ježíš s učedníky sleduje dění u chrámové pokladnice. Vidí ledacos, třeba bohaté, kteří do pokladnice dávají veliké peníze. Za nimi, asi nenápadně, přichází chudačka a o dno pokladnice zazvoní její drobňák. Asi je jasné, která částka je pro provoz chrámu významnější. Ale jaký význam mají pro „provoz“ těch, kteří do pokladny vhazují? Tady nevystačíme s absolutní hodnotou peněz. Co my víme, kolik procent svého jmění vhodil do pokladnice ten, který je označen jako bohatý. Třeba půl procenta, jedno procento, možná celých 10 %. Ale vdoviny dvě mince, to je rovných 100 %. Prostě všechno. A o to jde: uvědomit si, že Bohu, našemu stvořiteli, lze dát mnohem víc, než ve skutečnosti dáváme.
Nuzačka se příběhem mihla a mizí ze scény. Bylo by zajímavé domýšlet, jak to s ní bylo dál, když dala vše, z čeho měla být živa. Jenže místo spekulací je možná lepší jen konstatovat, že se svým životem naložila stejně jako se svými penězi: svěřila jej v plné důvěře Bohu.
A učinila tak stejně jako vdova z 1. knihy Královské, když se potkala s žíznivým a hladovým prorokem Elijášem. Je na ni naloženo snad i více než na evangelní následovnici. Nestará se totiž bídně jen o sebe, ale také o syna. Elijášova prosba o doušek vody je zdánlivě prostá, jenže z předchozích veršů zvíme, že zemi právě sužuje sucho a hlad. Přesto žena neváhá a jde příchozímu, o kterém ví, že patří Hospodinu, nabrat vodu. Jedná podobně jako jeruzalémská vdova, bere z posledního, co má. Ale Elijáš, jako by to nestačilo, žádá ženu také o chleba. A ona – i když váhá a namítá: „Najíme se a zemřeme“ – jde a udělá, oč prorok žádá. Vše, co má, svěřuje Bohu, a my vzápětí čteme až pohádkové vyústění příhody: džbán a láhev ženy stanou se bezednými. Co příběhy obou žen spojuje? Spolehnutí na Boží ochranu a vedení děj se, co děj. I když se vydáme z posledního, co nás hmotně poutá. Nebo možná právě proto, že se z posledního vydáme.
A to je postoj, kterého si Ježíš u chudé vdovy při pokladnici váží. Do scény aktivně nevstupuje, jen uznale v kruhu učedníků konstatuje, že „dala víc než všichni ostatní“. A taky uvažme, jak tento jeho umírněný výrok kontrastuje s děním předchozích dní, kdy se Ježíš po vjezdu do Jeruzaléma dostal do ostrých konfliktů se saducei a farizei. Možná při hádkách s nimi udělal zkušenost, která ho pak vedla k tomu, aby řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách... Vyjídají domy vdov...“ Ty odporné obrazy nadutosti, pokrytectví, velikášství, samolibosti skrývané za vyšší zájmy známe dodnes. Bohužel někdy i v církvi, ale hlavně všude tam, kde to smrdí touhou po moci a prospěchu: stačí jen vzpomenout současného ruského a amerického prezidenta.
Proč Ježíš projevy zbytnělého ega nesnášel, je asi jasné. Vždyť urážely jeho nebeského Otce tím, že živou víru komolili na předpis. Nedávno zesnulý Tom Robbins o tom píše v románu Zátiší s Datlem: „Problém začíná ne u původce myšlenky, nýbrž u lidí, jež tato myšlenka zaujala, kteří si ji přivlastnili, kteří se jí drží zuby nehty a kterým obvykle chybí patřičný nadhled, přizpůsobivost, představivost a to nejdůležitější – smysl pro humor, aby myšlenku udrželi v tom duchu, v němž se zrodila. Myšlenky jsou výtvorem učitelů, dogmata následovníků.“
A všimněme si ještě, jak se onen vychytralý kalkul zákoníků radikálně rozchází s tichou prostotou a důvěrou vdovy. Možná že s ní Ježíš sympatizoval i proto, že tušil, jak se i on bude brzy vydávat z toho posledního. V důvěře a odevzdání.
Závěr nechť učiní 131. Žalm, který v překladu z Lutherovy Bible provázel život kněze Dobromila Malého, jehož 100. výročí narození jsme vloni připomínali: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za tím, co mi nepřísluší. Ano, uklidnil jsem se, utišil svou duši. Tak jako se ukonejší dítě u své matky, tak se ve mně ukonejšila má duše. Izraeli, očekávej Hospodina, nyní i navěky.“ Amen.
Marcel Sladkowski
Český zápas č. 31 z 3. 8. 2025
Obrázek: Dar chudé vdovy (6. stol.), Sant'Apollinare Nuovo (Ravenna), foto Lawrence OP.
