(ČZ 7/2025) Ježíš sešel dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup lidu z celého Judska i z Jeruzaléma,
z pobřeží týrského i sidonského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny. Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“
Zatímco evangelium podle Matouše uvádí osm blahoslavenství, tak evangelium podle Lukáše cituje pouhá čtyři blahoslavenství, zato je však staví do kontrastu ke čtverým „běda“, která Pán Ježíš adresuje jak lidem své doby, tak stejně i lidem všech věků a národů, tedy i nám. Proto se ptám, co nám dnes mohou říct tato blahoslavenství a běda? Jak máme těmto slovům Pána Ježíše rozumět? Máme snad těmto slovům rozumět tak, že je zapotřebí zchudnout, hladovět, zaplakat, že je třeba velebit nouzi a smiřovat se s bídou druhých? Jistě ne, vždyť evangelium je přímo radikální výzva: pomáhat bližnímu v každé nouzi, ujímat se chudých, hladovějících i plačících a snažit se odstraňovat veškerou bídu kolem nás. Co nám tedy chce Pán Ježíš říct v těchto blahoslavenstvích a běda?
Pozornému čtenáři Písma svatého nemůže uniknout, že Ježíš nikde neprohlašuje za blahoslavené a za členy Božího království lidi jen pro jejich vnější hmotnou chudobu a bídu. Ježíš nikde nevelebí hmotnou chudobu, hlad a pláč jako něco, co samo o sobě patří ke království Božímu.
Především ze žalmů nám však vyplývá, že lidé, jejichž život je díky hmotné chudobě nesnadný a těžký, se více otvírají Boží eschatologické čili budoucí naději, více se spoléhají na Boha, na jeho pomoc a na jeho zaslíbení. Tak se jim díky tomuto životnímu postoji Boží království otvírá. Ovšem pozor, sama chudoba a nouze jako naděje pro otevření Božího království není, tou nadějí je Bůh, a právě v chudobě a nouzi se více na Boha spoléhá a více se s ním počítá.
Naopak bohatý člověk je sváděn k tomu, aby se zejména opřel o své hmotné bohatství. Čili je v pokušení žít jen ve svém bohatství i ve své sytosti, a Boha tak ze svého života odsunout. Tím se mu však i Boží království vzdaluje.
Přesto je však nutno říct, že jako chudoba a nouze není zárukou pro vstup do Božího království, tak ani majetek a bohatství samo o sobě není hříchem. Ale myslet si, že spravedlivý a Bohem požehnaný je ten, kdo si mohl nadělat majetek a věnuje se hlavně tomu, aby jej ošetřoval a rozhojnil, je omyl, ba dokonce někdy i modlářství. Na takového člověka se nevztahuje Ježíšovo „blaze vám“, nýbrž „běda vám“.
A právě zde vidím velké nebezpečí pro křesťany dnes. Tím nebezpečím je, že si křesťan v těch bohatších zemích, ke kterým řadím i Českou republiku, může příliš snadno myslet, že si věci zařídí tak, aby byl natolik schopný a natolik bohatý, sytý, potěšený a zajištěný, že od Boha nebude muset už nic chtít, že ho nebude zkrátka potřebovat, že si vystačí sám, že Pánu Bohu takříkajíc ušetří práci a sobě pak nejistotu a víru, jakou musel mít třeba za komunistů či v době pronásledování. Že se takovým postojem křesťan Bohu vzdálí, je jasné, a když si toho ani nevšimne, tak je to přímo tragické. A takových křesťanů, kteří si myslí, že si vystačí sami, neboť se dobře zajistili, a tudíž už nic ani nepotřebují, je bohužel v naší církvi dostatek.
Takovým křesťanům jsou však adresována slova z knihy Zjevení: „Říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k protření očí, abys prohlédl. … vzpamatuj se tedy a čiň pokání“ (Zj 3,17-19).
Na základě toho, co tu teď bylo řečeno, se pak ona blahoslavenství nemusí vysvětlovat jen ve smyslu praktické zkušenosti s bídou, bezmocností a nedostatkem, nýbrž se mohou interpretovat i v přeneseném či duchovním smyslu, a to i přesto, že o evangeliu podle Lukáše se říká, že je to sociální evangelium.
Vždyť v žalmech slovo chudý znamená téměř napořád totéž, co slovo zbožný, spravedlivý a bohabojný. Pokud tedy Ježíš říká: „Blaze vám, chudí“, nešlo by o lidi, kteří jsou hmotně chudí, nýbrž o lidi, kteří jsou si vědomi své vnitřní chudoby, prázdnoty a bídy před Bohem. Právě toto jejich pokorné vědomí nehodnosti před Bohem pak není příčinou jejich zavržení, nýbrž naopak počátkem jejich vykoupení a spásy, tedy klíčem, který otevírá brány Božího království. Proto jsou tito lidé blahoslavení.
Pravým opakem k těmto duchovně chudým by pak byli tak zvaně duchovně bohatí, tedy lidé domýšliví a pyšní, kteří jsou sami se sebou spokojeni, lidé sebe-spravedliví. K těmto lidem také patří ti, kteří chtějí být sami sobě svými pány, chtějí stavět na sobě, na své dovednosti, moudrosti a síle. Lidé, kteří nejsou ochotni uznat nad sebou žádný svrchovaný zákon než ten, který si dají sami, neboť jsou zákonem sami sobě. Takovým lidem je však řečeno: „Běda vám.“
Když tedy slyšíme Ježíšovo kázání, měli bychom se ptát s rozechvělým srdcem: „Jak je to s námi, se mnou a s tebou. Stojíš na straně těch chudých blahoslavených, kteří se v pokoře, s vděčností a radostí chopili Boží ruky otevřené v Ježíši Kristu a spoléhají na něj, nebo stojíš na straně těch pyšných, samospravedlivých, kteří vidí jen sami sebe, svou zdánlivou dokonalost, a proto ani Boha nepotřebují?
Pokud víš o své duchovní chudobě, prázdnotě a bídě, tak je zcela přirozené, že vnitřně hladovíš, ale blaze tobě, neboť budeš nasycen, a to samotným Bohem, jeho milostí, kterou jsme syceni skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele. A když jsi okusil ve svém životě tuto milost a Boží lásku, tak i tvůj hřích, který si uvědomíš, ti pochopitelně působí zármutek a bolest. Jsi vlastně jako ten marnotratný syn, který se vrací v pokání zpět do náruče milostivého Otce. Proto je řečeno: „Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“
Tak každý z nás má ve svém zármutku nad vlastním hříchem zároveň zaslíbení Božího odpuštění v Ježíši Kristu a ujištění, že Bůh, náš nebeský Otec, nám setře každou slzu z očí a nebude již ani žalu ani nářku (Zj 21,4). A když náhodou ztratíte pro Krista sympatie tohoto světa, „blaze vám“, neboť si můžete být jisti, že vám to Bůh vynahradí věčnou láskou a hojnou odměnou v nebi. Druhá sloka husitské písně „Kdož jste Boží bojovníci“ tuto skutečnost vyjadřuje jadrnou větou: „Kristus vám za škody stojí.“ Amen.
Milosrdný Bože, děkujeme ti, že jsi nám hříšným lidem podal spásnou ruku v Ježíši Kristu
a neponechal jsi nás v temnotách a beznaději naší duchovní bídy,
do které jsme zapadli pro svou neposlušnost a nevěru.
Prosíme, otevři srdce těch, kdo se s tvým Synem a naším Pánem Ježíšem Kristem dosud nesetkali, aby po něm zatoužili a začali ho hledat.
Nám všem nechť hrozba tvého „běda vám“ je varováním, ale i oporou,
pokud bychom chtěli brát na lehkou váhu svou vlastní spásu.
Amen.
Autor: Lubomír Pliska
Český zápas č. 7/2025 z 16.2. 2025
Obrázek: Heinrich Hofmann (1824–1911): Kristus a bohatý mladík (1889), Riverside Church, New York (Wikimedia Commons).
