(ČZ 2/2025) „Ano“! Tomuto světu, ano mně v něm, ano těm kolem, všemu, co žije, co se zelená, kvete, co se směje, hraje si, tvoří, co září, ano tomu, co teprve objevím.

Situaci světa, vlasti, obce vnímáme jako neutěšenou. Co s tím dělat? Jen nežehrat! Není to nic nového. Naši předkové to neměli o nic snazší. Příroda se s nimi nemazlila, sužovala je panská zvůle, hubily války a zraňovala vzájemná zloba v jejich srdcích. Jen styl se změnil. Čelili tomu pracovním úsilím – a modlitbou. Ora et labora. Možná, že se v praxi řídili touto výzvou v obráceném pořadí, ale měli víru.

Co je to víra? To se dnes těžko vysvětluje i těm, kdo nás mají rádi (a my je). Je vůbec víra vysvětlováním? Víra je postoj, vztah. Její „nauka“ přichází ke slovu až na druhém místě. Žádat nauku, není-li tu postoj, je házení hrachu na zeď. Postoj se nevykládá. Postoj je jako jiskra, která přeskočí. Anebo také nepřeskočí, bohužel.

V prvním přiblížení je víra zásadním „ano“. Věřím, neboť důvěřuji. Proč vlastně?

Bible má pro toto základní „ano“ slovo, které je dnes hluboce znehodnocené a mnohoznačné: filia – láska. Tedy „ano“! Tomuto světu, ano mně v něm, ano těm kolem, všemu, co žije, co se zelená, kvete, co se směje, hraje si, tvoří, co září, ano tomu, co teprve objevím.

Možná, že naši předkové se lopotili, trápili, bránili, trpěli, a při tom si nezoufali, protože se modlili, neboť měli naději. Říkám to proto, že žehrání, které je dnes tolik slyšet, je plevelem, který bují tam, kde je málo naděje.
Zkusme to: žít, smýšlet, chovat se, tedy i projevovat se navenek jako lidé naděje.

Především doma. Jsme-li ženatí či vdané, znamená to být zajedno. Vést k víře (a k modlitbě) své děti, být jim příkladem. Činit své vlastní křesťanství srozumitelným a hlavně věrohodným pro přátele, sousedy, spolupracovníky. Nenechat žádný hloupý či zlobný žvást bez odezvy. Ozvat se, chystá-li se nějaký podraz. Nepomáhat tomu, abychom byli u nás mlčící menšinou. To je naše misijní minimum.

První zajiskření musí nastat ve mně samotném. A nezapomenout, že já sám nejsem tím plánovačem, ale nástrojem. Pustíme-li se do toho, nebudeme mít zítra na žehrání čas.

Josef Špak,
z Kalendáře Blahoslav 2025

Český zápas 2/2025 z 12. 1. 2025

Foto: Iva Horalkova, Člověk a víra

 

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše