(ČZ 52/2024) Setkáváme se ve svátek rodiny Páně. Vánoce oslavují narození malého dítěte a k němu obvykle patří rodiče.
Radujeme se z narození Ježíška. Miminko umí být roztomilé a připoutat k sobě pozornost. Žádné ovšem nezůstává „nemluvňátkem, roztomilým pacholátkem“, jak se zpívá v jedné ze známých koled. Ježíš roste, dospívá, prochází učením, zráním, a příběh o dvanáctiletém v Jeruzalémě to dosvědčuje.
Je tato rodina ideální? Jak se to vezme. Evangelia určitě nezamlčují i dost vážné rozpory v pochopení Ježíšovy životní cesty právě nejbližšími. Přesto se díváme na aktéry s respektem a úctou. Asi proto, že nakonec všechno ustáli se ctí. I když plně nechápou. Možná můžeme být taky takoví, a to nejen o Vánocích. Ta možnost tu je. I pro nás, kteří se učíme komunikovat s členy vlastní rodiny, jak pokrevní, tak církevní, pro nás, kteří právě o Vánocích kalkulujeme, jak zvládnout návštěvy příbuzných nebo třeba jak naplánovat cesty dětí pro dárky k rozvedeným rodičům. I my můžeme projevit laskavost, moudrost a odvahu.
Evangelium hovoří o tom, jak Maria s Josefem vedou dospívajícího hocha do chrámu. Žili vírou v jediného Boha. Přicházeli spolu do kostela. Život může vypadat obyčejně, ale právě v každodenním prožívání víry, všech radostí i starostí, předáváme svým potomkům víc, než si myslíme. Děti jsou vnímavé a poznají, jestli se rodiče mají opravdu rádi či nikoli. Schopnost domluvit se, nehnat věci do krajností, i to se vpisuje do duše a zanechává stopy. A vděk za to, že tu jsme, jeden pro druhého, připraveni si naslouchat a být ku pomoci, to je naděje i do uliček na první pohled slepých. Asi nebylo jednoduché hledat dvanáctiletého v Jeruzalémě. I po jeho nalezení zůstaly otázky. Dnes by měl mobil, chytré hodinky s GPS, rodiče by v případě, že by nedošel včas domů, kontaktovali policii, nic nezalarmuje lidi víc než zmizelé dítě. Když pomineme tuto mezní situaci, pak je zvláštní, že neustále mluvíme o svobodě, každému ji proklamativně přejeme, ale o vlastních dětech chceme mít přehled a přísně kontrolujeme, co, kdy a kde dělají. Aplikace nás informuje o jejich známkách, poznámkách, školních akcích. Někdy nechápeme, že už prostě nejsou malí. Že už to není ta drobotina, které jsme linkovali život a oni poslušně kývali a šli. To může vést ke konfliktům právě v období jejich dospívání. Přichází odklon z vlivu rodičů a prosazování vlastních názorů. Stav částečného odcizení či odchodu z dohledu znamená riziko. Citlivá srdce si zažijí svoje. Jistou emancipaci ovšem v tomto věku vývojová psychologie předpokládá a tato fáze je nevyhnutelná.
Vánoce už někde rychle odeznívají, stromečky se vyhazují ke kontejnerům, připravujeme se na Silvestra a Nový rok. Zájem o Ježíše, lépe řečeno o Ježíška, se vytratí. Dospívající a dospělý Ježíš už není pro lidi tohoto světa tak líbivý, zajímavý a přitažlivý. Křesťané každé Vánoce vzdávají této rodině úctu s bázní v srdci. A putují s Ježíšem dál. Cítíme se být jeho sourozenci, sestrami a bratry. Zveme Krista do svých domovů. Víme, že uchovávat Jeho slova v srdci, rozvažovat o nich, je dobré a jsme vděční za Boží dílo spásy.
Bože, žehnej všem rodinám, obnov a očisti naše srdce,
abychom Krista nevítali jako náhodného poutníka, ale jako Přítele,
který nám byl a je vždy nablízku. Amen
Autor: Tomáš Chytil.
Český zápas č. 52/2024 z 29.12. 2024
Obrázek: Ludovico Mazzolino (1480–1528): Dvanáctiletý Ježíš učí v chrámě (1524), Gemäldegalerie, Berlin - Wikimedia Commons (public domain).