(ČZ 25/2024) Jak vděčné to téma pro vyznavače i kritiky křesťanství! ...
Od doby, co se rozum začal drát na pozici měřítka poznání a moudrosti, jsou zázraky vytrvale kamenem úrazu a mění se snad jen způsob argumentace jejich odpůrců i zastánců.
Nevím už, o kom jsem to slyšel, ale kdosi v mládí, jsa na hodině náboženství vyučován o pobytu Jonášově v útrobách velrybových, oponoval, že toto z anatomie velryby není možné. Byl přísně napomenut, že Písmu svatému jest věřiti bez výhrad, a to v něm zaselo nedůvěru k církvi a náboženství vůbec.
Snad více než jiné církve jsme my měli ve svých začátcích válečnou frontu o interpretaci zázraků. Sám Farský prý vynalézal teorie o tom, jak měl Ježíš připravené kůly pod hladinou, aby mohl budit dojem chůze po vodě. A dnes kolují vtipy, jako například když se v Káně galilejské po bujaré svatbě někdo probudil s hroznou žízní a řekl: „Skočte někdo pro vodu,“ načež Ježíš ochotně vstal, že tam skočí, a dotyčný ho s hrůzou zastavil: „Ne! Ty probůh fakt nechoď!“
A teologie? Co jsem se setkal, dávají se od historicity zázraků ruce vesměs pryč. Jedni praví, že u události, která a priori má prakticky nulovou pravděpodobnost, nelze zkoumat, zda se v historii udála. Druzí pak hledají záměr autora textu a když dospějí k tomu, že popsaný zázrak s tímto záměrem souzní, s pocitem úspěchu prohlásí, že zázrak byl smyšlen za tímto účelem. Všechny tyto úvahy a postupy jsou jistě validní a mají svůj díl pravdy. Já mám ovšem tu zkušenost, že kdo hledá království Boží především, zapřel sám sebe a následuje Krista, tomu se zázračně spojí celý Vesmír na pomoc na jeho cestě a nějaké chození po vodě je proti tomu, co ho potkává dnes a denně, banalitou. Není to výsada nějakých „lepších lidí“. Kdykoliv se mi stane něco zlého, nakonec se ukáže, že to bylo milosrdné vedení Boží. A když hovořím s někým dalším a dostaneme se dost hluboko, s železnou pravidelností docházíme k témuž závěru.
Čím intenzivněji a vědoměji kdo žije nikoliv pro sebe, ale pro Hospodina, tím jasněji se zázračné vedení ukazuje. Znám člověka, který pořádá setkání k chvále Boží, ta jsou někdy venku a zcela bez ohledu na předpověď se na takové akce dělá krásné počasí. Kdybych měl spočítat, kolikrát se to stalo, dostal bych se k pravděpodobnosti, která svou blízkostí nule může směle konkurovat okřiknutí bouře.
Nebo třeba plzeňský profesor Karel Makoň, který svědčí o tom, jak jezdíval kázat do různých koutů republiky, a estébáci, kteří ho měli hlídat, ho nikdy neviděli, i když procházel těsně kolem nich. Nevím, zda o tomto fenoménu existuje seriózní výzkum, ale minimálně stigmata padre Pia jsou zdokumentována vcelku přesvědčivě.
V tomto světle, když uvážím, že Ježíš svojí mírou napojení na Pána převyšoval všechny jmenované o mnoho řádů a že jeho zázraky byly v souladu s jeho Bohem daným úkolem, se ptám, zda by nebylo divné, kdyby naopak žádné zázraky nevykonal! Navíc symbolická stránka zázraku je vlastně mnohem neuvěřitelnější než fyzická. Když přejdeme na symbolickou rovinu a ztotožníme Ježíše s božstvím v člověku, pak to, že Bůh dokáže utišit bouři, je až nabíledni. Ale to, že my máme v bouři moc probudit v sobě Boha, to je přece zázrak, oproti kterému změna počasí bledne závistí.
A tohle je zázrak, o kterém se můžeme přesvědčit. V mém světě se zázraky dějí, tak proč bych pochyboval o těch biblických?
Děkuji za zázraky, Pane Ježíši. K tobě se obracím, když kolem mne a ve mně zuří bouře.
Děkuji, že mě ujišťuješ, že i když o tobě nevím, ty ve mně spíš a dáš se ode mne vzbudit,
byť jsem malověrný. Tvá přítomnost je zázrakem a můj život toho dokladem. Amen.
Autor: Jan Oldřich Krůza
Český zápas č. 25/2024 z 23. 6. 2024
Obrázek:Jan Brueghel the Elder (1568–1625): Ježíš v bouři na Galilejském jezeře (1596), Wikimedia Commons.
