(ČZ 13/2024) Letošní velikonoční ráno nám připravuje výraznou proměnu…
Poslední březnová neděle přináší tradiční posun času, kdy máme vstávat o hodinu dříve. Tento posun času není mezi lidmi příliš oblíbený a nejde jen o to, že máme méně spánku. Slunce najednou a nezvykle zapadne až o půl osmé večer. Výraznou změnou je především to, že sluníčko ráno vychází, až když na hodinkách máme pár minut po půl sedmé. Je to změna, na kterou si člověk musí přivyknout.
Zvěst velikonočního evangelia nás podle všeho příliš nepřekvapí, známe ji jako křesťané velmi dobře – příběh prvního dne po sobotě, kdy byla ještě tma… Nicméně i my jsme stále voláni evangeliem k jistému posunu. Jsme pobízeni k obratům ve všech mnohých proměnách života, které jsou stále před námi.
Každý z nás stojí sám před celou řadou situací a ne na všechno se nám snadno přivyká. Je jistě výtečné, když se můžeme v temných chvílích opírat o své blízké či o společenství církve, zároveň ale také čelíme mnoha skutečnostem „zdánlivě“ zcela sami.
A možná právě proto evangelista Jan na rozdíl od synoptických textů uvádí, že Marie Magdalská byla v pláči u Ježíšova hrobu nakonec naprosto sama. Nejsou tu žádné další ženy. I učedníci odešli, aby vyniklo osamocení lidské bytosti – její zmatek, nejistota a svět plný domněnek, strachu, slz i rozhořčení.
Ano, každý z nás bývá někdy v rozpoložení Marie z Magdaly, která onoho velikonočního rána stála u hrobu a jen plakala. V takových chvílích si uvědomujeme, že nám druzí lidé ani dost dobře nemohou pomoci. V té chvíli se však podobně jako Marie musíme trochu více „naklonit“ směrem ke své bolesti a chtít tak vidět i trochu víc.
Marie, když se tedy sklonila, podívala se do Ježíšova hrobu, spatřila dva anděly. Něco obdobného jistě také známe ze svého života. Tedy ne ani tak, že bychom viděli skutečně anděly v bílém rouchu, ale bývá nám mnohdy umožněno vidět stopy Boží milosti, i když jí v daný okamžik příliš nerozumíme a stále setrváváme ve svém pláči a nářku.
Na Marii však během velikonočního rána promluvil Ježíš. Ona se obrátila v domnění, že je to jen zahradník. Měla představu, chytala se stébla a řekla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“
Ježíš ji překvapivě na místo odpovědi oslovil jejím vlastním jménem a řekl pouze „Marie“. Tím ovšem řekl mnohem víc než jen to, že on ji samotnou rozpoznal. Vyjádřil ve zkratce svou hřejivou blízkost a skutečnost, že je stále s ní, i přes hranice samotné smrti. Že všechen její lidský zmatek, zloba a všechna ta temná samota je překonána.
Evangelista Jan píše, že se Marie obrátila poté, co ji Ježíš takto oslovil. Může nás tedy napadnout, že je tu jistá pozemsky prostorová nesrovnalost, že to zde trochu v evangeliu nesedí. Jak se mohla Marie obrátit, když už jednou obrácena směrem k Ježíšovi byla? Ono „obrácení“, o kterém je tu řeč, nemělo ani tak pozemský jako spíše duchovní význam, který má v sobě světlo, radost a jistotu.
Jistěže jako křesťané víme mnohé o Kristu. A ovšem také jako ona Marie nemusíme setrvávat jen v tom prvním obrácení, ve kterém nás naše slzy a přirozený zmatek odtrhávají od prožitku víry. Vzkříšený Kristus zná osobně každého z nás a chce, abychom se i my stále „obraceli“ a posouvali vpřed. Abychom i přes obyčejnost situací života i našich úzkostí, strachu a bolesti vnímali, že máme před sebou Ježíše. Krista, který promlouvá do našich všedností, ví velmi dobře, co je za námi i před námi, a chce, abychom kromě pozemského světa viděli vnitřním zrakem to, k čemu jsme povoláni. I my jsme zváni do světla radosti víry. Důvěry, že Krista máme za sebou i před sebou zároveň a že On proměňuje celou naši přítomnost skutečností, že jsme „jeho sourozenci“. Díky Kristu za vše. Amen.
Věříme, Kriste, že znáš každého z nás. Děkujeme, že nás osobně oslovuješ a voláš k jistotám víry, které nejsou patrné v tomto světě,
ale dáváš nám je poznat. Prosíme, ať velikonoční radost znova prozáří náš pohled na život a svět.
Prosíme, ať tvůj Duch projasní požehnání všemu živému. Amen.
Autor: Pavel Pechanec
Český zápas č. 13/2024 z 31. 3. 2024
Obrázek: Pietro da Cortona (1596–1669): Kristus se zjevuje Marii Magdaleně (mezi 1640 a 1650), Muzeum Ermitáž, Petrohrad (Wikimedia Commons).
