Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova.
Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. (Mk 1,29-31)
Tu a tam se stane, že nám biblický text nemá co říct. Někdy se to stane posluchači, jindy zase kazateli. Vždyť je to tak jasné! Přece obyčejná příhoda. Nejmíň stokrát (milionkrát) z kazatelny omílaná, až zevšedněla. Zkrátka ten dnešní příběh jaksi ke kázání nepotřebujeme...? A napadne nás – kostel sv. Petra v Kafarnaum na místě „Petrova domu – co, že to bylo zase večer ve zprávách...
A tak se pustíme do politiky. To je žhavé téma cloumající našimi životy. Co nějaké Kafarnaum, alias „díra u Hanušovic“! (Horší však je, když se kazatel domnívá, že je textu věrný, a přitom je totálně mimo!) Ovšem, vážené společenství víry, sestry a bratři, dnešní oddíl je přece evangelium! Slovo, jež přesahuje naši dobu i dějiny. Nuže zpět do vísky Kafarnaum (vesnice Nahumovy), kde evangelista Marek rozpřádá s určitým záměrem další příběh. Dozvídáme se, že tam je domov bratří Šimona (rozuměj Petra) a Ondřeje, do nějž vstupuje Ježíš s dalšími čerstvě povolanými bratry, Jakubem a Janem. Je řeč o Šimonově tchyni ležící v horečce. (Bezděky se prozrazuje, že Šimon je ženatý, aniž by bylo někde slůvkem zmíněno, kdo je a jak se jmenuje jeho žena!) Ježíš se o nemocné vzápětí dozvídá... A koná.
My bychom si klidně řekli: „Tak ať si ta dáma vezme aspirin“, a je to. Uvaříme horký čaj, pěkně se vypotí a bude zase skákat jak rybička... „Ale doba je zlá, Kamile!“ Léky nejsou. Ne, že by nebyly k mání (jako dnes), ale fakt nejsou!... Aspirin není. A ta žena úpí. Kdo to má vydržet? Ježíš přistoupí, vezme paní za ruku a pozvedá ji. No prosím vás, sahat na nemocného! Znečistit se. Nakazit se a onemocnět. To jsou způsoby! (Kde je hygiena, rouška a odstup?)
Je to však jasné sdělení a náznak Ježíšovy cesty... On se ztotožňuje s bolestí ženy. On se ztotožňuje s našimi nemocemi. Riskuje, bere je na sebe. V tom je udravení a vysvobození Šimonovy tchyně. V tom je i naše uzdravení a vysvobození. Nejsme v nemoci, v bolesti sami. Přichází ten, kdo nás uchopí za ruku a napřímí. Tchyně je uzdravena! („Jaké neštěstí!“ – mohl by poznamenat vtipálek). „Horečka ji opustila a ona je obsluhovala“ (doslova konala dílo diakonie).
Uzdravení vede k službě bližním. Ano, je to další šance. Prodloužení života. Ještě den. Ještě rok, ještě deset let... Nabytí prostoru i času, abychom vytvořili ve svém bludném a mnohdy ztraceném bytí společenství s Bohem i druhými okolo sebe. Bůh pomáhá a uzdravuje, je to znamení jeho svrchovanosti a vlády, která se jasně prosazuje i ve zmatcích naší doby. To je Markovo vlastní popsání zkušenosti s Ježíšem, jež uvozuje 15. veršem 1. kapitoly: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
V nemoci a utrpení nedej, Otče, zoufati; pomoci-li žádné není, nebudeme reptati.
Ani Syn tvůj nejmilejší nebyl kříže ušetřen, také úděl náš vezdejší vede k tobě blíže jen.
(Z. Trtík, Zpěvník, píseň č. 78, 6)
Autor: Pavel Sikora
Český zápas č. 5/2024 z 4. 2. 2024
Obrázek: John Bridges (1818–1854), Kristovo uzdravení Šimonovy tchyně (1839) (Wikimedia Commons)
