Simeon ve světle, které mu dal Duch svatý, řekl Marii a Josefovi, jaký bude Ježíš, až vyroste.
Bylo to nyní potvrzeno úplně cizím člověkem. Právě ve chvíli, kdy představovali svého syna Pánu, Pán jim ho vrací jako Spasitele, jako dar, který od věků připravoval.
Simeonova píseň jásá nad tímto Božím darem. Pán zjevil Simeonovi, že: „nespatří smrt, dokud nespatří Pánova Krista.“ A tak Simeon čeká – čeká na toho, jehož příchod znamenal „útěchu Izraele“. Požehná Marii a Josefovi a o Ježíšovi řekne, že je dán k pádu i povstání mnohých a jako znamení, kterému se budou vzpírat.
Ježíš se v evangeliu setká se dvěma druhy lidí: s pokornými hříšníky nebo s hříšníky pyšnými a domýšlivými. Pokorní si uvědomují, že Spasitele opravdu potřebují. Pyšní věří, že ho nepotřebují a vystačí si sami – a v celém Lukášově evangeliu zaznívá otázka: „Který z nich jsi?“
Přijmeme toho, kdo k nám přichází jako Zachránce? Kdo se jednou provždy vypořádal na kříži i s naším hříchem? Nebo přijmeme svou vlastní pýchu a zůstaneme v opozici? Každý člověk se vydá jednou z těchto dvou cest.
Duch svatý je ten, kdo nám zjevuje Krista, tak jak ho zjevil Simeonovi a zjevuje nám pravou potřebu našich srdcí. Vede nás k tomu, abychom šli k Ježíši a objali ho, jako to kdysi dávno udělal Simeon. „Normální“ je pro nás hrdá opozice vůči Ježíši. Úžasné je, když světlo svítí do naší temnoty a my chceme žít v Kristově světle.
Otče náš, děkujeme ti, že v Ježíši probouzíš ponížené a pokorné.
Světlem svého Ducha nás přesvědčuješ, že potřebujeme Zachránce
a pak nám ho dáváš v Ježíši, Kristu. Dej, ať ho každý den znovu přijímáme do svého srdce. Amen
Autor: Rudolf Gӧbel
Český zápas č. 52/2023 z 31. 12. 2023
Obrázek: Andrea Mantegna (1431–1506): Představení (mezi 1444 a 1464), Gemäldegalerie, Berlín (Wikimedia Commons).
