Východiskem tohoto zamyšlení je úvodní text knihy Slova a činy (vydal Blahoslav, Praha 1984) od prof. Zdeňka Sázavy, jemuž autor článku chce tímto vzdát hold; přidat tichou vzpomínku na svého profesora z „devadesátek“, a připomenout, že jeho myšlenky jsou nadčasové – stále živé.
Je faktem, že dnes existuje inflace slov. Už tolik neplatí staré úsloví: Každé slovo představuje zlaté zrnko, tj. něco ryzího, čistě znějícího, ušlechtilého, závažného i závazného. Na druhé straně roste poptávka po dobrých činech společensky prospěšných, nekompromisních a uvážlivých zároveň; z křesťanského pohledu jde o činy Bohu milé a Jeho vůli plnící.
To však neznamená, že slova dnes již nejsou důležitá. Stále zůstávají prostředkem komunikace mezi lidmi. Je známou skutečností, že dobré a vlídné slovo v pravý čas vyslovené dokáže potěšit nebo i zachránit druhého člověka. Na druhé straně může a má moc bližnímu ublížit, snižovat v očích okolí či přivést k zoufalství, jak o tom mluví list apoštola Jakuba, který upozorňuje, že jazyk a slova mohou posloužit jak ke chválení Pána a Otce, tak k proklínání druhých a jejich ponižování (3,9n).
Filozofové starověku i stará lidová moudrost radí slovy šetřit. Např. Demokritos soudí, že je třeba mluvit pravdu a nikoliv mluvit mnoho. Orientální lidový výrok zase přichází s radou, abychom mluvili hlavně tehdy, když je zde naděje, že naše slova budou prospěšnější než mlčení.
Ze zkušenosti víme, že ne každé slovo je dobré a pravdivé a nadané mocí v kladném významu, a to i při službě na vinici Páně v křesťanské církvi a obci. Proto i navenek krásné slovo kazatele Božího slova může být falešné a zcestné, slovo modlitby neupřímné a slova vyznání prázdná, pronášená jen ústy a nevycházející ze srdce věřících. U Ježíše Krista je to jiné; jen o něm čteme, že posluchače „…učil jako ten, kdo má moc a ne jako jejich zákoníci.“ (Mt 7,29).
Sami známe situace, jak lidé překrásně mluví o tom, co by se mělo učinit, ale sami se do práce nezapojí. Kazatel nabádá druhé k mravnému způsobu života, ale jeho životní příklad není takový, aby druhé strhával na správnou cestu. Často se s tímto druhem protikladu setkáváme na stránkách biblické zvěsti, např. když přicházejí proroci ke kněžím a dalším významným osobnostem, aby je ostře upozornili na dvojkolejnost jejich života. Nebo kolikrát musí Pán Ježíš odhalovat nesoulad mezi zbožnými slovy a pramálo zbožnými skutky u představitelů tehdejší židovské zbožnosti.
Zmíněná protikladnost nás obvykle vede k většímu důrazu na činy (hovoří „hlasitěji“) než na slova a objevuje se ve výrocích moudrých osobností v prastarých knihách. Talmud např. soudí, že nejsou důležité řeči o dobrém životě, nýbrž dobré skutky. Demokritos si kdysi posteskl, že mnozí dělají nejhanebnější věci, pronášejí však ty nejkrásnější řeči. Sofokles je zase na rozpacích nad lidmi, kteří sice druhým správně radí, ale sami těžce chybují.
Vzpomeňme i na aforismy našich současníků: Benjamin Franklin říkal: „To, co bylo dobře vykonáno, je vždy hodnotnější než to, co bylo dobře řečeno“. Jean Paul: „Daleko víc a lépe než deset disputací nás o ctnosti poučí jediný konkrétní dobrý skutek“.
A mnoho současných spisovatelů ukazuje hlavní hrdiny svých románů jako osobnosti, v jejichž životě je svár mezi slovy a konkrétními životními projevy.
Slova a činy ovšem nestojí jen proti sobě. Někdy mohou stát vedle sebe a tvářit se, že k sobě nepatří, že mají cenu každý samostatně. Jinou možnost přináší situace, kdy jeden termín z našeho dvojčlenu vypadne; obvykle, když zde chybí činy. Lidově řečeno: „skutek utek“. Ve věci slov a činů je známý Ježíšův výrok připodobňující člověka, který slyší jeho slova a plní je, ke staviteli, který si moudře počíná a svůj dům buduje na skále (Mt 7,24), a později v podobném duchu hovoří i apoštol Jakub: Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! (Jk 1,22). Jakkoliv je tato varianta nejdůležitější, může nastat i případ, kdy přijdou činy beze slov; činy, kterým nepředcházela slova ani myšlenky, či přemýšlení o tom, co bude nejsprávnějším učinit; úvaha, proč to či ono konám, z jakých pohnutek a motivů. Jde například o intuitivní a bezprostřední pomoc bližnímu z pohnutek milosrdenství a soucitu (viz Podobenství o milosrdném Samařanu – L 10,25n).
Nejsprávnější a biblickému pohledu nejbližší je stav, kdy jsou slova a činy propojeny navzájem jako spojité nádoby a korespondují jeden s druhým. Po dosažení tohoto cíle touží mnozí, věřící i nevěřící, a vidí jej jako velmi žádoucí. Křesťané jsou přesvědčeni, že slovo a čin má vycházet ze stejného základu, jímž jest vírou proměněné srdce a život, v němž vůdčí roli hraje obětavá láska. V Písmu svatém novost a celkovou proměnu člověka od sobectví k lásce akcentuje jedinečně Kristus; poté i apoštolové a mnozí opravdoví svědkové víry (nejen v době Husově a české reformace). Karel starší ze Žerotína, podporovatel a ochránce Jednoty bratrské, píše křesťanům a všem, kteří touží po dokonalosti: „Žádný není dobrý než ten, kdo skutkem dovodí, že dobrý jest“. A jako výstižné shrnutí našeho uvažování o slovech a činech nechme zaznít slova Jana Ámose Komenského, posledního biskupa moravské větve Jednoty bratrské: „Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, že jsi vykonal. Ponechej svým skutkům, aby za tebe mluvily.“ Amen.
Pane Ježíši, prosíme, uschopni nás svým Duchem
následovat tě nejen v činech milosrdenství a pomoci, ale i ve slovech.
Aby naše slova byla činy a uměla bližní povzbudit; podepřít jejich víru a chuť k životu.
Kéž naše řeč nebo mlčení jsou přiměřené situaci, v níž se právě nacházíme,
jak žádá apoštol Pavel: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími (Ř 12,15).
Dej, Pane, aby naše „ano“ bylo „ano“; „ne“ bylo „ne“ (Mt 5,37),
a my zůstávali věrohodnými pro své okolí. Amen.
Autor: Milan Vostřel
Český zápas č. 45/2023 z 5. 11. 2023
Obrázek: James Tissot (1836–1902): Běda vám, písaři a farizeové (mezi 1886 a 1894), Brooklynské muzeum (Wikimedia Commons).
