Promluvy

V dnešní perikopě z Janova evangelia se opět setkáváme s Dobrým Pastýřem, který zná své ovečky jménem, nepřelézá ohrady jako zloději a vchází tam dveřmi, kterými je vlastně On sám.

Na všechno, co se nám v životě kdy stalo nebo děje, můžeme vždycky pohlížet z různých úhlů. Někteří lidé dokážou i v tom nejtemnějším okamžiku svého života vidět pozitivní smysl.

Ježíšova svatost, moc a autorita vedla mnohé lidi k úvahám o tom, „zda opravdu není Mesiáš“. Nutili Ježíše, aby se tak projevil, ale on sám zachovával v tomto ohledu obezřetnou zdrženlivost.

Vzkříšení Ježíše Krista je centrální osou lidských dějin a duchovní evoluce stvo­ření. V Kristově vzkříšení nastává za­vršení procesu, který kapadočtí otcové nazývali theosis – zbožštění.

Tradičním textem Květné neděle je text o vstupu Ježíše do Jeruzaléma, o jeho cestě vstříc smrti, o které věříme, že je smrtí zástupnou, smrtí vykupující, smrtí dávající naději všem smrtelníkům. V našich sborech čteme nejen tento text, ale také již Kristův pašijový příběh v různých verzích, letos podle evangelia Matoušova, je to tedy mimořádně dlouhé čtení zahrnující tyto perikopy:

Touha po šťastném životě je všem lidem společná. V tom se nelišíme. Různé jsou jen představy o tom, co ke šťastnému životu potřebujeme, nakolik si štěstí můžeme vybojovat či vysloužit a nakolik stačí ho jen prostě vidět a přijmout. Veškeré Boží působení – od stvoření světa přes vtělení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista až po jeho příchod ve slávě – je zaměřeno na to, abychom žili, byli šťastní, s radostí užívali dary od Boha.