Nacházíme se někde uprostřed postní doby. Text evangelia, určený na třetí neděli postní, v nás může probudit řadu rozporuplných obrazů a emocí. Jak si vlastně představujeme Pána Ježíše?
Představy bývají různé. Fantazii se ani zde meze nekladou. Ježíš je zobrazován různě: jednou jako bezvousý mladík s téměř dívčí přislazenou tváří, jindy jako tmavý, zarostlý, asketický typ a ještě jindy jako světlovlasý urostlý mládenec. Vzpomínám si na jedny bohoslužby v Hradci Králové, kde spolu střídavě sloužili dva současní biskupové – brněnský Juraj Dovala a náš královéhradecký – Pavel Pechanec. Jedna starší sestra, sedící za mnou, se obracela ke své kolegyni a jejich službu komentovala: „To je celý Pán Ježíš“, když liturgii vedl brněnský bratr biskup a stejně tak, když pokračoval náš bratr Pavel Pechanec – dotyčná sestra pronesla – poněkud hlasitě: „No tohle je přece také celý Pán Ježíš!“ A přitom oba bratří jsou po fyzické stránce naprosto odlišné osobnosti!
Podobně rozmanité bývají představy o Ježíšově povaze. Asi nejčastější je představa o tichém, pokorném, nevýbojném, nekonfliktním člověku. Od toho se pak odvíjí představa o jeho následovnících, křesťanech, kteří jsou, anebo by jistě měli být, spíše nenápadní, téměř až uťápnutí, pasivní (mouchy, snězte si mě). Odkud se tyto scestné představy berou? Odpovídají věrně předloze – totiž evangeliu?
Dáte mi jistě za pravdu, že právě to dnešní svědectví Janova evangelia naprosto vybočuje ze všech našich zažitých představ. Ježíš vstupuje do chrámu. Najednou se rozhorlí. Převrací stoly směnárníků a prodavačů zvířectva na chrámovém nádvoří. Do vzduchu létají mince, pokladničky, klece s holuby, bečící ovce, kozy a penězoměnci zmateně pobíhají, lidé vykřikují, pohoršují se, zkrátka: zmatek nad zmatek.
Kdo vlastně je – tento rozhorlený Ježíš? Někteří s přihlížejících na chrámovém nádvoří odpovídají: „To je ten prorok z Galileje.“ Ježíš tímto svým provokujícím jednáním navazuje na tradici SZ proroků, kteří svá varovná, kritická i povzbuzující slova často doprovázeli výstižným gestem nebo dramatickým jednáním. Např. chodili s chomoutem kolem krku nebo s roztrženým rouchem, a tak viditelně, nepřehlédnutelně, znázorňovali skutečnost, o níž lidé vůbec nechtěli slyšet. (Takhle to s vámi dopadne: chomout na krku!) Jistě to mělo svůj význam. Když lidé nechtějí slyšet, tak snad se tímto způsobem alespoň někdo přinutí, aby se zastavil a zamyslel nad tím, co mu Hospodin, skrze svého služebníka, chce povědět.
Jan Werich kdysi řekl, že divadlo je dění, které nutí člověka dívat se a divit. A tehdy v Jeruzalémě na chrámovém nádvoří se opravdu odehrává divadlo v pravém slova smyslu. Údiv je prvním předpokladem k tomu, abychom vzali Ježíšova slova znovu vážně. Trochu mi to připomíná razii dnešní policie a celníků, když vpadnou neohlášeně do nějaké vietnamské tržnice. Ježíš převrací stoly směnárníků a prodavačů holubů. Chová se – přinejmenším podivně. Jak to jde dohromady s jeho opakovaným voláním: „Miluj bližního svého?“ – Ježíš planoucí hněvem. Ale i přitom je to Ježíš milující. I tohle dělá z lásky. Člověk potřebuje vědět, jak to s ním vypadá. A kdybychom chtěli vždycky a za každou cenu si nikoho nerozhněvat, není to správné. Ježíš to na jiném místě evangelia potvrzuje, když varuje: „Běda vám, když vás budou všichni chválit!“
Nám se většinou dobře čtou a poslouchají všechna ta místa v Bibli, kde se něco děje – a přitom nás se to jakoby netýká. Konkrétně dnešní neděli máme radost z toho, jak se Ježíš vypořádal s tím mumrajem na chrámovém nádvoří. S tou vietnamskou tržnicí. Jak to tam pěkně „vyčistil“. Myslíme si, že se na to můžeme jenom se zalíbením a v pohodě dívat. Jenže – ono to vyhnání z chrámu a rozmetání stolů se týká i nás. Nebo lépe řečeno právě nás.
Připravujeme se na Velikonoční svátky, uklízíme své příbytky, gruntujeme, vyhazujeme všechno zbytečně a nepotřebné, všechno, co zabírá místo i světlo. Každý rok o tom hovoříme, každý rok si důrazně připomínáme, že stejný, ovšem vzhledem k naší budoucnosti a věčnosti – mnohem důležitější – by měl být i ten úklid vnitřní. Úklid nitra, srdce. Pán Ježíš se nijak nevnucuje, ale budeme-li o to stát, určitě přijde. Ne ovšem tak, jako chodí sousedka na kafe si nezávazně pokecat. Přijde, aby nám v srdcích uklidil. Jeho návštěva bude možná bolet, tak, jako bolela ty vyhnané prodavače a směnárníky. I my se musíme mnohého vzdát, opustit na co Pán Ježíš ukáže, ale tato domnělá ztráta se nám mnohonásobně vrátí. Tak, jako se vrátila samotnému Ježíšovi. Ztratil sice svůj život na dřevě kříže, ale Bůh mu jej ve slavném vzkříšení – vzkříšení nedělního rána a prázdného hrobu – vrátil.
A stejnou budoucnost, díky jeho oběti, oběti, která se již nemusí opakovat nekonečnou řadou zabíjených beránků v Jeruzalémském chrámu – smíme vyhlížet a očekávat i my. Amen.
Pane, věříme, že ty nepohrdáš ničím, co jsi stvořil, a odpouštíš všem, kdo k tobě přicházejí s pokáním.
Prosíme, vzbuď v nás ty sám opravdovou lítost, abychom od tebe mohli přijmout odpuštění a pokoj.
Společně voláme: Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se, Pane, smiluj se!
Autor: Benjamin Mlýnek
Český zápas č. 9/2024 z 3. 3. 2024
Obrázek: El Greco (1541–1614): Ježíš vyhání směnárníky z chrámu (cca 1600), National Gallery London (Wikimedia Commons).
