Rozhovor s Jaromírem Typltem, spisovatelem, performerem, teoretikem umění a organizátorem kulturních akcí, který od září 2022 provozuje galerii Art brut Praha v kostele sv. Václava v Praze Na Zderaze.
Vím, že tvoje umělecké aktivity jsou velmi všestranné, jsi spisovatel, básník, performer, výtvarný kurátor a mohli bychom pokračovat ještě dál. Po studiích jsi ovšem nějaký čas pracoval ve Fokusu Liberec, což je občanské sdružení pro péči o duševně nemocné. A několik let jsi byl také sociálním pracovníkem v Kulturně komunitním centru ART na Letné.
Jak tyhle umělecké obory a duševní zdraví spolu souvisejí a jak se ovlivňují navzájem?
K práci v oboru duševního zdraví jsem původně vůbec nesměřoval, sama si mě našla. Dnes říkám, že jsem měl velké štěstí, že jsem nedostal modrou knížku a po získání akademického titulu mi nezbylo než hledat si civilní službu – vojenský výcvik jsem totiž poznat nechtěl. Když mě přijali v libereckém Fokusu, vstoupil jsem do světa, který byl mým dosavadním intelektuálním a uměleckým kruhům v něčem velmi vzdálený, ale zároveň jsem měl pocit, že jsem se dostal blíž k tomu, co je pro umění a literaturu opravdu podstatné. K nevyřešeným otázkám, ze kterých se někdy rodí obrazy a básně, někdy ale také úzkosti nebo těžké nemoci. Jsou to otázky v pravém slova smyslu bolavé, které na člověka mohou těžce doléhat a nedají se jen tak hodit za hlavu. Ale nemusí být jenom ničivé. Mohou se přetavit do překvapivých barev, sochařských tvarů, do písní...
Čím to je, že lidem dělá umělecká tvorba dobře? Dá se říct, že je léčivá?
Nemůžu potvrdit úplně jednoznačně, že umělecká tvorba lidem dělá dobře, protože víme, že může být i neobyčejně trýznivá. Není zas tak málo umělců, které pocit vlastní nedostatečnosti dokonce dohnal až k sebevraždě. Někdy se při tvorbě pokoušíme o věci, které snad ani není v lidských silách uskutečnit. Ale ano, přes to přese všechno se dá říct, že většina lidí zažívá spíš pocit radosti, když vytvoří něco, co tu předtím nebylo. Je to jako zrcadlo, v každém díle se vlastně dá vidět zvláštní autoportrét. Člověk je překvapen i něčím, co by sám od sebe nečekal.
Zastáváš rovněž roli kurátora nově vzniklé galerie Art brut Praha, která zahájila svou činnost v září 2022 a funguje v prostorách CČSH u kostela sv. Václava na Zderaze. Co je to Art brut a kdo jsou umělci, kteří v této galerii vystavují?
Nepřestáváme být vděční paní farářce Emanuele Blažkové, že nám nabídla zcela jedinečný prostor v centru města, v sousedství starého a velmi významného pražského kostela. Spolu s Vladimírem Drábkem jsme okamžitě rozpoznali, že to je to pravé místo, kde můžeme konečně uskutečnit sen o první české galerii zaměřené výhradně na art brut, tedy „umění v surovém stavu“ nebo „syrové umění“. Někdy s nadsázkou říkávám, že v naší galerii je syrové nejen umění – je to bývalá plynová stanice, s využitím pro výstavy se určitě původně vůbec nepočítalo, takže podmínky jsou někdy, zvláště v zimě, docela drsné. Ale většina návštěvníků se shoduje na tom, že to vytváří dobrý základ k porozumění tomu druhu tvorby, kterou prosazujeme. Je to tvorba neuhlazená, ne vždycky úplně příjemná, rozhodně se nepodbízí a nechce se prvoplánově líbit. Vystavujeme pouze autory, kteří nemají žádné umělecké vzdělání a během svého života musejí překonávat těžké překážky, ať už v podobě nemocí, vrozené odlišnosti nebo společenského vyloučení. Jsme tu pro přehlížené umělce, kteří by si sami jen těžko vybojovali uznání – a v tom naplňujeme původní záměr francouzského malíře Jeana Dubuffeta, který v roce 1945 s pojmenováním „art brut” přišel.
Art brut se vymezilo v samostatný směr, získalo značnou podporu a popularitu, objevili se i jeho sběratelé. Má na duševní zdraví jeho autorů kladný vliv kromě tvorby samotné i možnost lépe se společensky zařadit a prezentovat své dílo?
Ani tady té otázce nemůžu jednoznačně přitakat – zájem společnosti může občas působit stejně ničivě jako nezájem, v krajním případě se stává skoro druhem pronásledování, jak to vidíme u celebrit. Někoho je vlastně lepší chránit, aby zůstal v bezpečí a klidu a nestal se obětí nějakých povrchních reportáží nebo obchodních spekulací. Vím o kolegovi, který objevil velmi zajímavého kreslíře v jedné moravské vesnici a udělal s ním rozhovor, ale teď už raději stroze odmítá dávat komukoliv dalšímu adresu, protože se děsí toho, že by nájezdy hledačů senzací mohly tomu člověku ublížit. V jiných případech ale opravdu může pocit uznání autora podpořit. Kvůli tomu vlastně před deseti lety na Letné vznikl Ateliér radostné tvorby, na který naše galerie přímo navazuje. Vladimír Drábek založil tento prostor právě proto, že na něj na jedné vernisáži velmi zapůsobilo, jak si mentálně handicapovaní tvůrci sdružení ve známém mnichovském ateliéru vydobyli nečekanou důstojnost a dokázali oslovit veřejnost jako umělci. Proto založil takový ateliér i v Praze.
Vzpomeneš si na určitou situaci či příběh, kdy možnost tvořit a vystavovat někomu změnila život?
Takových příběhů bych mohl odvyprávět celou řadu. Na jednu z našich posledních vernisáží přijeli z daleka autorovi rodiče a další příbuzní a nedalo se přehlédnout, jak jsou překvapení a dokonce dojatí něčím, čeho by se asi nikdy nenadáli: jejich dítě, které se narodilo s postižením, vychodilo jen zvláštní školu a nikdy se nemohlo doopravdy zařadit do společnosti, se najednou stalo ústředním hrdinou výstavy v centru hlavního města, lidé mu tleskají, píše se o něm. Když jsem s nimi pak mluvil, předpovídal jsem onomu autorovi budoucí mezinárodní úspěch, před kterým jsem je ale zároveň i trochu varoval. Nerad bych jednou viděl, jak na tom bezelstném tvůrci s bohatou fantazií vydělává nějaký kšeftař, který prostě jen ucítil peníze. I takové příběhy bych bohužel dokázal vyprávět. Všechno, čím chceme prospět, se dá taky zneužít.
Ptala se Markéta Černá
Český zápas č. 24/2023 z 11. 6. 2023
Spisovatel, performer, teoretik umění, organizátor kulturních akcí. Narodil se v roce 1973 v Nové Pace, vystudoval českou literaturu a filosofii na FF UK v Praze, pracoval v Liberci jako kurátor galerií zaměřených na fotografii a současné umění. Od počátku 90. let vydává knihy básní, próz a esejů, účastní se literárních festivalů a rezidencí doma i v zahraničí, jeho díla byla časopisecky i knižně zveřejněna také v mnoha překladech. Pořádá autorská čtení, zároveň ale svoje texty uvádí i v hudebních improvizacích se skladatelem Michalem Ratajem (tzv. Škrábanice) a dalšími hudebníky. Příležitostně se jeho činnost rozšiřuje i do divadla nebo experimentálního filmu. V roce 2018 navázal spolupráci se spolkem Altán Art v Praze na Letné, provozujícím Ateliér radostné tvorby, Kulturně komunitní centrum ART a od září 2022 také galerii Art brut Praha. Pravidelně přispívá do kulutrních časopisů Analogon, Revolver Revue a Souvislosti. Žije v Praze a v Nové Pace.
