Ludvík Hess je novinář, spisovatel a chovatel koní. Od roku 2005 zakládá babyboxy. Při studiu SVVŠ Na Zámečku v Libni založil se spolužákem E. Machálkem v roce 1964 literární časopis Divoké víno.
V tištěné podobě vycházel do roku 1972, nyní vychází na internetu. Než bylo vydávání časopisu znemožněno státní administrativou, vyšlo celkem 58 čísel. Časopis měl ve druhé polovině 60. let základní význam pro prvotní uplatnění i osobní sbližování básnické generace takzvaných Pětatřicátníků, kteří se později stali určujícími osobnostmi české poezie 70. a 80. let. Někteří zde pravidelně publikovali (Jiří Žáček, Karel Sýs, Petr Cincibuch), jiní stáli časopisu nablízku jako nezávislí novináři a jeho podporovatelé...
V dětství jsi s maminkou, katechetkou Církve československé, rád chodil na její hodiny katechismu do škol. Jak na tyto chvíle vzpomínáš?
Z dnešního pohledu mi přijde až neuvěřitelné, kolik dětí navštěvovalo hodiny náboženství. Byla jich plná třída, několik desítek. Krčil jsem se někde v rohu a poslouchal, co maminka přednáší. Nejčastější vzpomínka je na školu v Kunraticích. Pokaždé, když jedu kolem autem, všechno zřetelně vidím. Byl jsem ovšem malý kluk, ještě jsem nechodil ani do školy.
Kamarádil jsi tehdy s mladým farářem CČSH, chodili jste spolu dokonce sáňkovat.
Luděk Fuček byl farářem československé církve v Kladně a moje vzpomínka na sáňkování s ním v údolí Sítná je zcela zřetelná. Luděk Fuček se kamarádil s mojí maminkou Jaroslavou, jejíž manželství s mým otcem se rozpadlo velmi záhy. Luděk Fuček byl usměvavý mladý muž. Poté, co skončil v Kladně, stal se farářem v Libni, kde jsme tehdy s maminkou bydleli. I to mi připadá významné. Kázal v Husově kapli v ulici U Modlitebny, dnes U Pošty. Při některých příležitostech, jako byly Vánoce nebo Velikonoce, jsem v kapli také vystupoval s recitací. Když skončila bohoslužba, Luděk Fuček se s každým věřícím loučil podáním ruky u dveří kaple.
Jako dítě jsi byl dojatý okolnostmi okolo jednoho utajovaného porodu a přál sis pomoci bezbranným malým človíčkům. Za touto myšlenkou jsi v dospělosti šel a dospěl až k realizaci babyboxů.
Farářka československé církve porodila děťátko, které nechtěla. Moje maminka narozenou holčičku s pomocí gynekologa a porodníka nechala zapsat jako děťátko spřátelených manželů z jihočeské Volyně. Prostě šla do porodnice s občankou budoucí maminky a tam ji zapsali pod jiným jménem. Neřekl bych, že mě ta záměna dojala, ale v každém případě se stala důležitou událostí v mém dětství. Do Volyně jsme jezdili v létě a přespávali jsme u adoptivních rodičů, kteří se stali našimi velkými přáteli. Po holčičce jsem v současné době pátral, ale najít se mi ji nepodařilo.
Na okolnosti kterého příběhu naděje pro nový lidský život nejčastěji vzpomínáš?
První holčička v orlickoústecké nemocnici byla odložena 27. 7. 2009. Podle zdravotníků a podle stop u babyboxu je možné, že se narodila vedle babyboxu těsně před odložením. V bedýnce byla i placenta. Za tři dny mi telefonoval primář Dionýz Zakál, s nímž jsem se spřátelil: „Přišli budoucí adoptivní rodiče podívat se na odloženou holčičku. Tváří se dost nejistě.“ Poradil jsem Dinovi: „Zeptej se, jak dlouho na adopci čekají. A nemáš nějaký volný pokoj, kde by se mohla budoucí maminka naučit zacházet s děťátkem?“ Dino mi za chvíli telefonoval: „Na adopci čekají osm let, maminku jsem ubytoval s děťátkem a tatínka jsem poslal, aby koupil postýlku a kočárek.“ Druhý den si holčičku, kterou jsem pojmenoval Lucie, slavnostně odvezli. Za pár měsíců mi telefonovala maminka Eva, jestli bych se nechtěl přijet podívat na holčičku. Nakoupil jsem plyšáky a kytku a vydal se do Pardubic. Na smluveném místě mi přišla naproti hezká maminka tlačící kočárek a na vodítku vedla voříška. Šli jsme spolu do restaurace na oběd a rychle se spřátelili. Když jsem odjížděl, řekla mi maminka: „Mám dnes narozeniny a chtěla jsem si jako dárek dát setkání s tebou.“ S maminkou i s holčičkou se dodnes setkávám.
Podporuješ myšlenku lidskosti a štědrého donátorství. Vážím si toho, protože takovéto hodnotové postoje společnost nesmírně potřebuje. Co tě k těmto aktivitám motivuje?
Babyboxy jsou zcela závislé na štědrých sponzorech a mecenášství. Tak jsem se naučil žebrat. S mnohými dárci jsem se spřátelil. Panují mezi námi vztahy na nejvyšší úrovni.
Máš velmi rád poezii, literaturu vůbec. Jaké byly okolnosti vzniku legendárního časopisu Divoké víno?
Divoké víno jsme začali vydávat s mým spolužákem Mélou Machálkem (Emilem) v roce 1964, když jsme navštěvovali libeňské gymnázium. Psali jsme oba básničky. Poezie byla v té době ve středu zájmu, knížky s básněmi vycházely v desetitisícových nákladech. Ve sklepě domu číslo 4, v libeňské Krejčího ulici, jsme zřídili Klub poezie a nejméně dvakrát týdně jsme recitovali básničky uznávaných autorů, ale taky svoje vlastní.
O prázdninách roku 1964 nás napadlo vydávat časopis s básničkami. Pojmenovali jsme jej Divoké víno, podle básně polského autora Konstanty Ildefonse Gałczyńského. První číslo jsme vydali v nákladu 1000 kusů, distri-buovali jsme jej prostřednictvím přátel, většinou studentů pražských středních škol. Páté číslo časopisu v lednu 1965 mělo už náklad 4000 výtisků.
V tištěné podobě vycházelo Divoké víno do roku 1971, první číslo ročníku 1972 se již rozeslat nepodařilo. Jako šéfredaktor jsem byl ubytován v ruzyňské věznici.
Pozval jsi mne spolu s několika autory do salonku restaurace v Mánesu, kde jsme oslavovali rozsáhlou a obsažnou publikaci Mám víc kamarádů nebožtíků než živých, Divoké víno, Antologie 2017 - 2021. Co zde čtenář najde?
V Antologii Divoké víno 2017-2021 jsou otištěny nejlepší básničky, fotografie a kresby publikované v časopise za posledních pět let. Prokládám je vzpomínkami na své nebožtíky, vzpomínám na spoluzakladatele Emila Machálka, řečeného Mélu, a na svoji první ženu Naďu. S modelkou jsem projel místa našeho mládí a vyfotografoval ji jako Naďu.
Tvou velkou láskou jsou koně a jejich chov ti jako podnikateli pomohl zís-kat i finance na podporu kultury. Jak jsi v této oblasti začínal?
První vzpomínky na koně jsou z kladenského Sletiště a jeho jízdárny. Vodil mě tam můj dědeček Jaroslav Matyáš.
Tam jsem také po-prvé jako malý kluk seděl na koni, byl to bělouš jménem Saliman.
Prvního vlastního koně jsem si pořídil na přelomu 60. a 70. let, jmenoval se Mohan... V roce 1974 jsem koupil od cikánů v Kyjích kobylu Ujmu, a 19. září 1975 mi dala první hříbě, klisničku Almu. Den 19. září se pro mne stal významným datem, protože 19. září 1964 vyšlo také první číslo Divokého vína, 19. září vydávám vždy další číslo.
Jaké další plány máš před sebou?
Už moc neplánuju, 4. února mi bylo 76 let. Péči o babyboxy předávám Zdeňku Juřicovi z Náměšti nad Oslavou, který je jejich výrobcem a servismanem.
Ptala se Olga Nytrová
