V letošním 20. vydání Českého zápasu jsme vás pozvali do Písku, kde na chvíli získal zdejší starý Kamenný most zbrusu novou tvář díky projektu Deka pro Athelas. Spojením čtverců, které pletli a háčkovali lidé, nejen aby ulehčili sobě v těžkých dobách covidových, ale zejména těm, kdo poslední etapu života vložili do pečujících rukou hospicu Athelas, vznikla dlouhá barevná deka.

Toto originální dílo 21. května pokrylo obě strany mostu. Charitativní projekt Dekaton vešel ve známost veřejnosti hlavně díky úsilí Kateřiny Šolcové z Dětského klubu Pohádka a Kateřiny Literákové, která je zaměstnána přímo v hospici a které jsme se zeptali:

Před časem jsme v našem týdeníku otiskli rozhovor se zakladatelkou Athelasu, zdravotní sestrou Miladou Štojdlovou. Co je náplní práce v hospici ve Vašem případě?

Já v Domácím hospici Athelas pracuji jako PR manager a fundraiser, což jsou dvě taková nečesky znějící slova, která v zásadě znamenají dva hlavní úkoly. Jedním z nich je dát o nás vědět světu – zejména tady v Písku a okolí. Nejen z osvětových důvodů, ale hlavně proto, aby každý, kdo se ocitne v té těžké životní situaci, že mu onemocní někdo blízký, věděl, kam se má obrátit – pro radu, pro orientaci a následně pro pomoc. A ten druhý úkol je získávat kontinuálně finanční i nefinanční podporu pro náš hospic. Jsme organizace financovaná vícezdrojově, což znamená, že část prostředků na naši činnost získáváme z dotací, grantů, část z plateb zdravotních pojišťoven a z velké části můžeme fungovat díky našim příznivcům, podporovatelům a dárcům. A já se snažím, aby jich bylo co nejvíc.

Jaké je na základě Vaší zkušenosti obecné povědomí o hospicové péči?

Na to není jednoduchá odpověď. Svět se mění, myslím, že lidé si začínají více uvědomovat, že umírání k životu patří. Hodně v našem tématu pomohlo dění posledních let, kdy manželé Vlčkovi založili svou nadaci a strhli na paliativní medicínu velkou pozornost. Děje se to ale celosvětově – jakási změna paradigmatu. Přemýšlíme o tom, zda i umřít se dá dobře. Co to vlastně znamená. A tím, že v Písku a mnoha městech vznikly mobilní hospice, má víc a víc lidí zkušenost s naší péčí a řeknou si to mezi sebou. Snažíme se i právě takovými akcemi, jako byl Dekaton, říci lidem na Písecku, že jsme tady, co děláme, co bychom potřebovali. A pomalu to povědomí chceme rozšiřovat. Lidé si často myslí, že se staráme jen o seniory. Řeknou třeba: „tady máte dar na staroušky“. Snažíme se jim pak vysvětlit, že to není takhle jednoduché. Že nevyléčitelná nemoc někdy postihne také mámy, táty, mladé lidi… dokonce i děti. A že i o ně se staráme. Věřím, že pomaloučku o nás bude vědět čím dál více lidí, že se staneme běžnou součástí zdravotnické péče.

Změnil se poté, co jste začala pracovat v paliativní péči, Váš postoj ke smrti a umírání?

Nevím, jestli změnil, spíše usadil. Věděla jsem, proč chci v hospici pracovat a že je i mým osobním záměrem otevírat téma umírání, šířit myšlenku, že je možné zemřít doma, se svými nejbližšími, důstojně, bez zbytečných bolestí. Věděla jsem i zdálky, z vyprávění, když jsem ještě v hospici nepracovala, jak skvělou péči a dobrou práci pro svět dělá. A když už tu nějaký čas jsem, nepřestávám obdivovat naše lékaře, sestřičky, sociální pracovnice i pečovatelky, pana kaplana. Jak s rodinami pracují, jak je podporují. Jak myslí na každého pacienta, ctí každý příběh a hledají pro pacienty i jejich pečující tu nejlepší možnou podporu.

202236 4.9.2022 S Kateřinou Literákovou ČZ 2 foto do textu 4x3

Pletla jste sama také čtverce, a pokud ano, jak to šlo?

To je vtipná otázka. Když nás s mojí kamarádkou a dobrovolnicí hospice Káťou Šolcovou napadla ta myšlenka udělat spolu s lidmi obří deku, mnula jsem si ruce, že se konečně naučím pořádně plést a háčkovat. Upletla jsem jeden. Sháčkovávala jsem pak čtverce v deky, to ano, ale většinu toho času během „dekového roku“, jsem byla ten, kdo vozil čtverce, krabice, deky, kupoval háčky, klubíčka, distribuoval klubíčka k babičkám a dětem a psal a mluvil a fotil. A pak, na konci, když jsem šla po mostě… nemohla jsem sama uvěřit svým očím, jaká krása z toho vznikla. Ale plést a háčkovat pořád dobře neumím ?.

Části deky si lidé mohli zakoupit přímo na mostě, některé jsou stále k dispozici v e-shopu online. Jak vlastně dopadlo zmíněné květnové benefiční odpoledne na nejstarším českém mostě?

Dopadlo krásně. Prodejem spletených dek se podařilo získat pro hospic 382 871 korun, což jsme si ani v nejbarevnějších snech nedokázali představit. Následnou sbírkou, kterou jsme ještě spustili online spolu s podporou České spořitelny, jsme získali dalších 45 500 korun. Deka (a náš most) je zapsaná v knize českých rekordů, pletlo ji 302 pletařek, skládala se z 10 037 čtverců a byla dlouhá 398 metrů. A hlavně… to lidské setkání na mostě. Bylo tam tolik milých lidí. Přijela nás podpořit herečka paní Veronika Freimanová, herečka paní Alenka Štréblová, bylo to odpoledne plné hudby, smíchu i dojetí z té udělané práce a ze vší té podpory, kterou jsme získali. A nepršelo. Bůh nad námi držel laskavou ochrannou ruku. Cítila jsem až v kostech, že to není jen naše dílo, že bylo tak požehnané shůry, až se mi z toho ještě teď, když vám to říkám, hrnou slzy do očí.

Na facebookové stránce hospic Athelas mě zaujal projekt „Dopisy do nebe“. Můžete o něm říct pár slov? A s jakými dalšími projekty se lidé mohli či mohou setkat v souvislosti s činností hospice?

Dopisy do nebe byl miniaturní projektík v rámci píseckého festivalu Pískoviště. Sladovna nás pozvala ke spolupráci a my jsme byli týden před Dekatonem součástí celého divadelně hudebního festivalu s tímhle nápadem. V naší dílničce mohly děti i dospělí psát dopisy do nebe těm, kteří už tady nejsou s nimi. To bylo také dojemné a plné lásky a milých vzkazů… a určitě v té myšlence budeme pokračovat. No a v nejbližší budoucnosti chystáme kampaň DOMA. Z kraje podzimu. Ta je celostátní a jejím vrcholem je Papučový den, který letos připadá na středu 5. října, sejdeme se opět u našeho krásného mostu a výstavou dětí z mateřských škol a charitativním stánkem, jestli se to podaří, budeme „prodávat“ kávu za dobrý skutek. Takové speciální Papučíno. A také se pokusíme spojit oba břehy řetězem z papučí, které lidé přinesou. Spolupracujeme také na vzniku pietního místa na lesním hřbitově s názvem Místo v srdci. Bude to místo pro rodiče, kteří přišli o miminko během těhotenství, při porodu či krátce po něm. To také není snadné téma, ale po malých krůčcích s ním chceme pracovat, to bude téma na celý podzim. A na závěr roku nás čeká již tradiční adventní koncert Marika Singers Voices a adventní výstava ve Sladovně s názvem Pletky s anděly – budeme pokračovat v pletenoháčkovaných aktivitách spolu se scénografkou Evou Blahovou.

Doufáme, že se nám podaří se dotknout srdcí těch, kdo se přijdou podívat. Říkám si, že když budeme dělat takové lidské projekty „s duší“ a dobrým záměrem, podpora shůry i od lidí pro hospic, pro naše pacienty a pro jejich laskavé a odvážné pečující, vždycky přijde. Modlím se za to.

Také v to doufám. Vlastně ne, vím jistě, že podpora přijde. Už jen proto, že Vaše práce má opravdu smysl. Když se nad tím zamýšlím, jen stěží si představím smysluplnější činnost, povolání...

S díky za to, co všechno do ní dáváte Vy i Vaši kolegové, i za všechna dnešní krásná a upřímná slova.
Klára Matoušová

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše