„Chce-li jakákoli církev smysluplně působit v tomto postmoderním světě, musí vyjít ze svého bezpečného prostoru kostela a být tam, kde jsou lidé vystaveni zkouškám, pochybnostem, ztrátám, nemocem. A propos – nedělal to tak i Kristus?“ uvažuje duchovní Jaroslav Křivánek. Také on se v našem časopise podělil o své poznatky a pocity z praxe kaplana - ve Fakultní nemocnici v Olomouci a také ve vazební věznici.
Jeví se Vám termín pastorace příhodný pro označení kaplanské služby – jak na něj pohlížejí samotní kaplani?
Ano, nemocniční kaplan poskytuje specifickou pastorační péči v klinickém prostředí, proto je pojem pastorace či klinická pastorační péče více vystihující podstatu našeho poslání než kaplanská služba. To druhé označení může vyvolávat u pacientů představu, a setkávám se s tím, že máme zřejmě v nemocnici nějakou kapli, o kterou se staráme. Primárně se však věnujeme lidem v nemoci a jejich duši.
S výhledem na působení církve třetího tisíciletí se nabízí myšlenka, že kategoriální pastorace se stane klíčovou, myslím vzhledem k tomu, jak blízko je kaplan člověku v krizových životních situacích, a zároveň k tomu, jak rozpačitý přístup k oficiální církvi se všemi jejími strukturami má postmoderní člověk … Jak to vidíte Vy?
Z mé dosavadní praxe se potvrzuje známá věc. Lidé nemají problém s Bohem či Kristem, mají však velmi rezervovaný postoj k instituci církve. V situaci, kdy kaplan přichází k lůžku pacienta, nereprezentuje žádnou konkrétní denominaci, ta je v tu chvíli sekundární, přichází jako ten, který má lidský zájem o bližního. Stále se drží zažitá představa, že duchovní potřeby má pouze věřící člověk. Ty má však každý z nás, ale na jiné úrovni. Klinická pastorace je především neevangelizační, cílem není získat nového křesťana – člena církve, smyslem je duchovní doprovázení pacienta, schopnost s pacientem sdílet obsah křesťanské víry. V nemoci často duchovní potřeby eskalují, pacienti mnohdy přehodnocují svůj dosavadní život. Oceňují, že je někdo na blízku, kdo jim pomůže hledat odpověď. Tento postoj nenucenosti, upřímného zájmu, pokory a respektu ze strany konkrétního kaplana je pro nemocné velmi cenný. Proto se domnívám, že chce-li jakákoli církev smysluplně působit v tomto postmoderním světě, musí vyjít ze svého bezpečného prostoru kostela a být tam, kde jsou lidé vystaveni zkouškám, pochybnostem, ztrátám, nemocem. A propos – nedělal to tak i Kristus?
Jste kaplanem nemocničním i vězeňským. Oba typy služeb se mi osobně zdají až neskutečně náročné. Kde berete sílu k takovému nasazení a která oblast je pro Vás náročnější?
Předně musím říci, že vězeňským kaplanem jsem pouze příležitostně. Byl jsem pozván do tohoto specifického prostoru a toto pozvání vnímám jako další rozměr své pestré kněžské služby. Přinášet podporu a naději tam, kde se lidské duše ocitají v zoufalství a bezvýchodnosti, se zdá zhola nemožné, přesto společná modlitba a ujištění o Božím milosrdenství pomáhá těm, kdo čekají na rozsudek, trošku od sebe odhlédnout. Zvláště ženy, mají-li malé děti, nesou odloučení ve věznici velmi těžce. Jediné, co můžu pro ně udělat, je naučit tyto matky v modlitbách odevzdávat své děti do péče a ochrany nebeského Otce. Není to žádná hluboká teologie, ale skrze pouto víry a modlitby k Bohu jsou zvláštním způsobem s dětmi přítomny.
A kde beru sílu? Pokaždé, když vyjdu ze dveří vazební věznice ven, kde mě zalije světlo a nasaju do sebe čerstvý vzduch, pocítím velkou vděčnost za velký Boží dar života, svobody, že mám kde bydlet a mám rodinu. To jsou velmi nesamozřejmé věci, které, i když nám to nepřipadá, mnoho lidí nemá.
Nyní, v covidové době, externí kaplani do věznice nedocházejí. Tudíž především funguju jako kaplan v nemocnici. Někdy může být služba ve věznici emočně těžká, ale náročnější je určitě v nemocnici, kde se setkáváte s onkologickými pacienty, s umírajícími nebo rodiči těžce nemocných dětí.
Jak často se na Vás obrací samotný personál zařízení?
Mým domovským oddělením je 1. Interní klinika, oddělení kardiologie, kam dlouhodobě a pravidelně docházím, a tam mě personál zná, tudíž je mezi námi důvěra. A ano, stává se, že občas chtějí se mnou mluvit a sdílet svá trápení, obvykle nefunkční vztahy v rodině apod. Není však nutné, aby hned po mně něco požadovali. Vnímám, že jsou rádi za mou přítomnost na oddělení a společně čelíme nevyzpytatelným covidovým podmínkám v péči o pacienty. Také se mi už několikrát stalo, že se na mne obrátily sestřičky s prosbou o oddání.
Stalo se Vám, že Vaši přítomnost či pomoc pacient odmítl?
Odmítnutí k naší službě patří. Děje se to však velmi zřídka. Obvykle jsou hospitalizovaní pacienti ve vztahu k personálu ve velké defenzivě. Teprve po chvíli, když zjistí, kdo jsem a že jim nechci měřit tlak ani brát krev, pookřejí a rádi se mnou mluví a sdílí své radosti i starosti. Pokud někdo vystupuje proti kaplanovi nepřístupně nebo i nepřátelsky, zpravidla to mívá kořeny v předsudcích a jakémsi programovém proticírkevním postoji, který nijak nesouvisí s mou osobou. Tento jejich postoj respektuji. Kaplan není v nemocnici proto, aby vysvětloval, obhajoval nebo se dokonce hádal.
Čím je kaplanská služba ve Fakultní nemocnici v Olomouci specifická?
Musíme si přiznat, že klinická pastorační péče i přes svůj velký pokrok a rozšíření za poslední čtvrtstoletí je stále službou průkopnickou. Nemusí se vždy u personálu či vedení nemocnic setkat s pochopením a není ještě zdaleka tak etablovaná jako v západních zemích. To zmiňuji proto, že ve FNOL máme velikou podporu u vedení i v osobě pana ředitele, což není v naší zemi úplně standardní. Dále jsme jako kaplani zaměstnanci nemocnice, to znamená, že nedocházíme zvenčí jako církevní vetřelci, ale jsme součástí nemocničního personálu. Což nám pochopitelně otevírá dveře na všechna oddělení a rozvazuje ruce pro kontakt s pacienty. Nemusíme vysvětlovat, za kým a proč jdeme. Je tam atmosféra důvěry a volnosti.
A třetí významné specifikum je ekumenický přesah našeho kaplanského týmu, který je celkem pestře poskládaný. Této ekumenické otevřenosti ze strany Olomouckého arcibiskupství, které je garantem klinické pastorační péče ve FNOL, si velmi považuji.
Děkuji za upřímná a inspirující slova
Klára Břeňová
