Už za několik dní mi začínají moje tradiční ypsilonovské Vánoční večery. Budou to v pořadí již třiapadesáté. V Ypsilonce jsem začínal, bylo to jedno z mých prvních profesionálních hereckých vystoupení. Jsou to večery, které se staly pro mnohé součástí rodinné tradice.“
Na které Vánoce z těchto Večerů nejvíce vzpomínáte?
„Bylo to v devadesátém druhém, kdy jsme po představení zůstali na baru s barmankou já a Josef Kemr. Začal vzpomínat na svoji dávnou éru, na slavné kolegy a já tohle strašně rád poslouchal. Kemr se občas podíval na hodinky a říká: Jéžiši, je půlnoc a já musím ráno k Vaňhovi pro rybu! Pak ale zase povídal, a když barmanka odešla domů, skončili jsme u mě v šatně. Naléval jsem whisku a vydrželi jsme až do tří do rána. Kemr každou půlhodinu opakoval, že musí ráno k Vaňhům pro rybu. Dodnes nevím, jestli pro ni dorazil, ale pro mě bylo jeho vyprávění jedním z nejkrásnějších vánočních dárků, co jsem kdy dostal.
Také jsem někde četl, že jste jako dítě o Vánocích sám cestoval na vaši chalupu na Cholupický vrch…
„Máme chatu na Cholupickém vrchu, což je vlastně jižní okraj Prahy, a tam táta vždycky na Štědrý den dopoledne odjel, protože měl domluvu s myslivcem, že si může uříznout stromek. Jednou takhle v poledne přijel a říká matce: „Ančí, já nějak nevím, jestli jsem tu chatu zamknul.“ Venku sněžilo a matka povídá: „Prosím tě, kdo by tam teď chodil?“ Já jako dítě jsem to zaslechl a rozhodl se, že to teda ne, to tak nenechám! Cholupický vrch jsem miloval, vždycky si tam vyhrál, měl jsem tam kamarády. Věděl jsem, že ve špajzu visí náhradní klíče od chaty, a když naši začali připravovat Vánoce, vzal jsem si je, oblékl bundičku a nepozorovaně vyrazil z bytu. V Braníku jsem vystoupil z tramvaje a autobus mi frnknul těsně před nosem, ale vydržel jsem a za tři čtvrtě hodiny jel další – byl tam akorát šofér a jedna paní. Konečně jsem přijel na Cholupický vrch a říkal si, že teď ještě musím přes pole, byla tma, led, uklouzl jsem a vyválel se ve sněhu, ale po dvaceti minutách cesty konečně přicházím k chatě; třásl jsem se, srdce bušilo – a branka byla zamčená. Napadlo mě, jestli zloději nepřelezli plot, tak jsem přiběhl přímo k chatě, která byla zamčená taky, a já si oddychl.
Pečlivě jsem zamkl branku a přes pole šel zpátky na autobus, který přijel až za hodinu a už v něm nebyl snad ani ten šofér. Pak zase sedmnáctkou na Palačák, šestnáctkou na Tylák, zkřehlej jsem přiběhl domů a zazvonil. Naši se překřikovali, kde že jsem byl, matka plakala, jak prý volali policii, já řekl, že jsem se byl podívat na chatě, jestli to tam náhodou někdo nevykradl, a v tu chvíli začal smích přes slzy: „Jiříčku, tak ty žiješ!“ No a každé další Vánoce jsme pak už vždycky vzpomínali na tuhle historku.
To všechno jsem si ale při jednom Vánočním večeru vymyslel, vy a lidé na to skočili. Když se mě ale v divadle zeptal kolega Jiráň „Kolik ti bylo“ a já řekl „dva roky“, divadlo vybuchlo smíchy.“
Vánoce máte spojené s profesionální činností, že si na Vánoce „hrajete“. Jedna z prvních vánočních scének byla v pořadu ze sedmdesátých let „Možná přijde i kouzelník“, kde s Oldřichem Kaisrem předvádíte socialistický vánoční humor...
„Těch vánočních scének a rolí je celá řada, ať již od Pavláskové „Vánoční příběh“, nebo v rozhlasovém seriálu Tlučhořovi v roce 2017.“
A jaká je při natáčení atmosféra, je vskutku vánoční nebo se do ní musíte nutit?
„Když je to v divadle, bývá to kolem Vánoc, tak vás to hlediště – diváci do sváteční vánoční atmosféry vtáhnou. Horší je to s filmováním, kdy třeba vánoční scény se točí v létě. To vyžaduje větší um, vcítit se do Vánoc, když kolem vás kvetou pampelišky.“
Co Vršovice a Vánoce?
„Bohužel v divadle MANA v tu dobu nejsem. Ale rád vzpomínám na Vánoce před několika lety ve sboru na půlnoční. To přišel zpívat Václav Neckář a bylo to moc krásné. Zde ve vršovickém sboru zpíval svoji půlnoční píseň. Rád na to vzpomínám.“
Jak letošní Vánoce prožijete a oslavíte?
„Tradičně s bratrem a jeho rodinou a pak mě chodí navštěvovat všichni moji známí. Já jim návštěvy opětuji.“
Vánoce pro věřící hodně znamenají, co znamená víra pro vás?
„Ano, jsem věřící a byl jsem jím od mala. Maminka vyprávěla, že chtěla jít do kláštera, já zase chodil na hodiny náboženství, dokud to komunisté nezakázali. Víra se vším všudy mě chytla v pubertě. Když potřebuji, chodím do kostela. Je to důležité! Zde člověk rozjímá a přemýšlí zcela jinak.“
----
Jiří Lábus a Vršovice
„Žiji zde již 39 let. Předtím jsme s rodiči a bratrem bydleli na Vinohradech v Bělehradské ulici.
Když se divadlo MANA začalo přestavovat, a to na podkladě projektu herce a architekta Davida Vávry, tak jsem se seznámil se zdejším farářem Husova sboru a divadelním ředitelem Davidem Frýdlem. Tím začala naše spolupráce, která trvá dodnes.“
Jiří Lábus herec
Po studiu na DAMU v roce 1972 nastoupil do divadla Ypsilon, kde hraje dodnes. Mimoto hraje v řadě dalších pražských divadel. Diváky je především ceněn za svůj komediální talent, který mimo divadlo uplatnil v řadě filmových, televizních a rozhlasových rolí. Je držitelem dvou Českých lvů za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Amerika – 1994 a Klauni – 2013). Za roli podváděného manžela ve Vianově hře Hlava Medúzy obdržel za rok 1996 Cenu Thálie. Letos získal rovněž titul Génia smíchu za nezaměnitelný humor, osobitý herecký styl a mimořádný talent pro improvizaci.
V osobním životě se vyhýbá internetu a říká: „Jsem konzervativní člověk.“ Přesto dosáhl na tomto médiu velké popularity, sice na Instagramu, kde jej sleduje více než 55 tisíc mladých i starších lidí.
Jiří Lábus se věnuje také charitativní činnosti. Je patronem Nadace Terezy Maxové dětem a Nadace Karla Schwarzenberga.
Za rozhovor děkuje Mirko Radušević
Foto: Divadlo MANA
Český zápas č.52 z 28. 12. 2025
