Divadlo s kostelem nad jevištěm má v repertoáru Boha i politiku

Několik dní do voleb a Praha je oblepená plakáty politiků… Proč nezačít rozhovor v divadle Mana, než s politikou? Navíc, když dramaturgyně divadla Věra Mašková, za kterou jsme přišli, jednou prohlásila: „Nahlížíme na konkrétní historické okolnosti, které silně připomínají současnou dobu…“

Jak je to s dramaturgií divadla a politikou?
„Koncepcí divadla je a dlouhodobě se snažit propojovat komunitu a propojovat divadlo s občanskými postoji a událostmi, které pulzují kolem nás. Zároveň vše propojit s tradicí, vždyť toto divadlo bylo postaveno již v roce 1930 a tak se to nabízí.“

Sezónu jste rozjeli zostra 19. září s komponovaným pořadem Hovory s TGM, kdy byla v Lánském zámku po 88 letech odtajněna zapečetěná obálka s posledními slovy prvního československého prezidenta…
Bylo to velice narychlo připravené a díky Tobiášovi Frýdlovi a Janu Šimíkovi, představiteli T. G. Masaryka jsme využili jen určitý přepis. Vznikl z toho epilog představení, kdy zazněl proslov současného prezidenta, zmíněná slova z dopisu a vše bylo doplněno Masarykovým projevem z roku 1928.

A odezva u publika?
Velice dobrá, diváci chodili za námi, děkovali nám a byli dojatí. Když slyšeli mluvit Masaryka o demokracii a co jí může hrozit, tak byla během představení velice silně cítit rezonance s publikem.

Často ve svých rozhovorech pro média zdůrazňujete, že divadlo Mana představuje jakousi platformu pro občanský dialog. Jak se to projevuje?
Velice často po představeních děláme diskuze s nejrůznějšími osobnostmi, ať je od současného prezidenta, přes Magdu Vašáryovou, biskupa Malého až po novinářku Petru Procházkovou. V listopadu uvítáme Annu Freimanovou a Michala Žantovského. Nejde o pouhý moderovaný rozhovor s hostem, ale jedná se o skutečný dialog s publikem. Diváci se mohou ptát a uvádět své názory.

Ale nejen to, uvádíme rovněž představení, která tento prvek angažovanosti v sobě zahrnují. Byla to například hra Teror od Ferdinanda Von Shiracha, kde diváci před jejím koncem hlasovali, jak hra skončí a určovali míru zavinění pilota, který sestřelí civilní letadlo, aby se nestalo bombou pro teroristy.

Za několik dní 16. října uvedete premiéru Havlovy absurdní hry Vyrozumění, kdy lidé v dramatu naráží na vymyšlený umělý jazyk „ptydepe“, který je zaváděn do jednoho velkého úřadu. Budete využívat narážky na současnost?
Vystačíme si i bez narážek! Máme širší koncepci, kdy se vracíme k textům z druhé poloviny dvacátého století, vyrovnávali jsme se již s hry Pavla Kohouta, kdy publikum na to reaguje i bez toho, že by herci využívali narážek na současnost. Lidé si to vyčtou z dramatu sami a říkají, je to napsané jakoby se to událo včera, přestože jde o hry ze sedmdesátých let. Stejně tak jistě zafunguje hra Václava Havla. Není třeba na ní nic měnit. Když jsem tuto hru znovu četla, až mě překvapilo, jak je málo vázaná na dobový kontext. Proto je v zahraničí jednou z nejopakovanějších her na jevišti. Hra funguje i mimo dobový socialistický kontext. Hloupost, mocichtivost, intriky jsou stále stejné. Je to bohužel nadčasové. Hra je také neobyčejně vtipná a pro mnohé lidi pracující jako úředníci bude zábavná

Zabrousili jsme do politiky, můžete nalákat naše věřící na představení zajímavá z církevního hlediska?
Génius loci je v divadle Mana neodmyslitelný, jsme součástí kostela nad námi a to je svým způsobem závazné. Řeknu, že polemika o věčnosti je vlastně podstatou divadla, i každé dobré umění je dialogem s věčností. Toho dialogu se snažíme přidržovat, někdy je vazba těsnější a někdy volnější. Těsnější spolupráce s církví začíná při inscenacích Otevřená zpovědnice a nyní zahajujeme již třetí ročník. První byl o zneužívání dětí církví, pokračovali jsme v druhém ročníku tématem eutanázie a teď se budeme věnovat problematice násilí. Pořad komponujeme tak, že se začíná scénickou četbou určitého textu, který má za námět naše téma a druhá polovina pořadu je věnována debatám. V letošním ročníku uvedeme Proces s Bohem od Stefana Massiniho, kde je nastolena otázka, zda a jak byl Bůh přítomen v masakru koncentračního tábora a zda je vinen. Ptáme se, zda víra může v takovéto situaci obstát. Největší konflikt nenastává mezi trýzniteli a obětmi, ale mezi zastánci víry, kteří se přou o to, zda je to také boží nebo pouze lidské dílo. Nejsme my všichni obětí jakéhosi velkého vesmírného „žertu“?

Co vkus návštěvníků a jejich návštěvnost? Jste v divadle Mana již od roku 2018, mění se časem vkus diváků?
Řekla bych, že nikoli. Zdá se, že se u nás etabloval takzvaně přemýšlivý divák a musím zaklepat, návštěvnost nám rok od roku stoupá. Hodně lidí navštěvuje představení Geralda Durrella „Ptáci, zvířata a moji příbuzní“, a to kvůli komedii. Máme i jiná zábavná představení jako „5 za 1“, ale u nás nikdo nedostane humor zadarmo. I komediální tituly máme na závažná témata a není to tak, že se přijde za zábavou a nemusí se přemýšlet. Největší návštěvnost má Karel Čapek a především jeho hra Matka. Takže vkus diváka, jakoby se u nás neměnil. Musím ale říct, že negativní vliv mají na diváka takzvané divadelní supermarkety. Ty neprodukují umění, ale zboží. Byla jsem vždy pro pluralitu, ale netušila jsem, kam až to může dojít.

Co finance?
Je to stresující. Divadlo je zoufale podfinancované, je to svým způsobem limitující, že se hraje a tvoří v malém počtu lidí. Žijeme z grantů, a to zejména Prahy 10. Jsem ale hrdá, že na jevišti to není vidět. Je zde spousta dobrovolnické práce, kterou zde lidé dělají ve svém volnu, neboť divadlem žijí. Ale hledání a tvoření i v tomto skromném prostoru je krásné a osvěžující. S tím, co hrajeme, se hrdě můžeme postavit vedle dalších pražských profesionálních scén.

Za odpovědi děkuje a přeje hodně návštěvníků Mirko Radušević