Sandra Silná o své první knize: „Příběhy ze služby by vydaly minimálně na povídky“

(ČZ 38/2025) Farářce naší církve sestře Sandře Silné vychází kniha pod názvem „Po stopách divokého Boha“ s nápadnou obálkou.

Kniha vznikla úplnou náhodou, kterou autorka následně popisuje:

S Markétou Pilátovou se přátelíme asi patnáct let, je spisovatelkou a pozvala mě na křest dětské knihy „Kuna z Brna.“ Při tomto setkání mě zajímalo, jakou napíše další knížku. Na křtu byla také redaktorka nakladatelství Mladé fronty a tu napadlo, že bychom s Markétou mohly společně napsat knížku. Byla to nabídka, která nějaký čas zrála, až v zimě 2024 došlo k začátku její realizace. Dostali jsme z nakladatelství úplně volnou ruku, jak knihu vytvořit a jediná stanovená podmínka byla, aby kniha vyšla na podzim v roce 2025.

Máte nyní prostor nalákat čtenáře na vaši prvotinu, tak do toho:
Sedly jsme si tak v zimě s Markétou a řekly si, že by nebylo úplně smysluplné udělat pouhý rozhovor mezi námi dvěma. Vymyslely jsme, že knihu rozdělíme do dvanácti kapitol, které jsou inspirované Písmem nebo životními zkušenostmi. Nejsou to vyloženě kázání, ale texty se silným duchovním kontextem. Jsem ovlivněna skautingem a přírodou. Proto jsme knihu rozdělily jako v jakémsi skautském zápisníku, který jsem jako dítě měla a do něj si zapisovala jako Indiáni podle měsíců různé charakteristiky období. Tak vznikl třeba leden jako měsíc vděčnosti, únor coby měsíc hladu a smrti a podobně další měsíce. Od názvu kapitoly se odvíjí děj, příběh fejetonu a následuje rozhovor Markéty Pilátové se mnou na dané téma. Například v kapitole „Leden“ se bavíme o „vděčnosti“. Navíc text doprovází moje autorské fotografie, které tvoří výtvarný doprovod, což bylo přání nakladatele.

Je dobře, že jste rozhovor vylepšily o fejeton. Řada knih vychází jako rozhovory a literatura téměř odchází do propadliště dějin. Lidé nechtějí číst nic složitého a vydavatelé tak nabízí pouhou publicistiku, jakoby přetisk rozhovorů z magazínů. Proto se ptám: Našla byste odvahu napsat román?
Hm, román? Nevím, nevím… mám sice spoustu zkušeností ze své práce, za téměř dvacet let, co jsem ve službě. Příběhy, které jsem slyšela, by vydaly minimálně na povídky, ne-li na román. Ale při mé práci, která se těžko kvantifikuje – spočítá – za mnou přichází stále více a více lidí. Je více svateb, křtů, pohřbů a do toho různé pastorační rozhovory, zpovědi a bohoslužby. Také mám dvě děti, o které se musím postarat. Vyvstává otázka, kde vzít čas psát román. Pomalu nestíhám ani vybrat řádnou dovolenou a do toho chci dodělat doktorát, který mám na univerzitě přerušený. A psaní – to chce čas. V hlavě sice nosíte příběhy, ale potřebujete pro lidi spíše dělat, než o nich psát. Spíše mám život jako román!

Není přesto škoda příběhy lidí nesepsat? Při dnešní obsahové chudobě literatury a umění máte díky vašemu povolání blízko k hloubi lidské duše. Jen to dostat na papír…
Ano, slovo je pro mě jedna z věcí, která je hodně nosná. Pravda, zaobírám se tím. Jedna knížka teď vyjde a mám chuť pustit se do něčeho dalšího. A také co s lidmi zažívám, jak jsem řekla, minimálně na povídky by to bylo. Nevylučuji, že se do toho jednou pustím, je to otázka času.

Román by byl jako v pivu dlouho kvašené pivo, vyšší obsah s výraznou osobností!
Jó, to taky… připomněl jste mi závazky k pivu. Lidé se mě ptají, kdy bude další pivo, a to chce také čas.

Pokračujme o literatuře. Nemyslíte si, že román dnes ztratil dřívější hloubku, zavrtání se do hlubin duše člověka, hledání její charakteristiky a tím kvality? Čím to je?
Myslím si, že je to tím, že žijeme rychle a máme příliš různých podnětů. Žijeme na síti, žijeme klipovým životem. Všechno se zrychlilo, spěchá se v práci a práce se navíc dělá povrchně, jen aby to bylo co nejrychleji. Jsme obětí zrychlení, ale můžeme si za to sami. Například, když neodpovíte někomu jeden den na e-mail, tak už volá, co se děje, co se vám stalo. Dříve, když chodily dopisy, tak se na odpověď čekalo týden – čtrnáct dní. Vy se na psaní knih potřebujete odpojit, zklidnit duši, třeba se zadívat do stromu a přemýšlet… aby bylo slyšet to, co chce ven, to, co má být napsáno, zaznamenáno.

Vyjděme z premisy, že umělec je sobec, individualista, který se dokáže odpoutat, uzavřít do sebe. Myslím, že dnes i přes tyto předpoklady nedosáhne literatura dřívější kvality. Uvažuji teoreticky a myslím si, že je to ztrátou víry, že lidé ztratili Boha, i umělci jej ztratili. S tím se ztratila kvalita. Co myslíte?
Je to možné, ale nechci generalizovat, do hlavy nikomu, ani umělci nevidíte. Nevíte, o čem člověk přemýšlí. Bráním se tomu posuzovat lidi, generalizovat problém. Na druhou stranu vidím kolem sebe lidi, kteří se snaží jít do hloubky problému.

Ano, jsou takoví umělci a spisovatelé. Příklad: na jedné straně Márquez ze silně katolické Jižní Ameriky a na druhé straně Michel Houellebecq, který jakoby naprosto ztratil Boha…
Márqueze se už nezeptáme. Houellebecq? Žije v zemi zmítané občanskými problémy a protesty. Je tam spousta migrantů a Francie se radikalizuje. Žije na pokraji této frustrace. My z Česka to těžko rozklíčujeme, jeho psaní je bolavé a chvilkami až odporné. Ale Houellebecq rozhodně nepíše tak, aby plácl do vody a čekal, co to s lidmi udělá. Jeho psaní je naprosto legitimní, i to že je otrávený… je to svoboda uměleckého projevu, jeho pohled a je vlastně dobře, že je tak intenzivní … člověk nad tím, co čte, chtě nechtě musí přemýšlet.

Má sice psychologickou hloubku, ale chybí mu hloubka křesťanství?
To ano, ale k tomu se asi nedobereme proč, zeptejte se Houellebecqa...

Je to ztrátou víry?
Tím se právě v knize ve svých fejetonech zabývám, to v nich je.

Kdy vaše kniha vyjde?
Měla by vyjít 25. září.

Děkuje Mirko Radušević

Foto: Sandra Silná

Český zápas č. 39 z 28. 8. 2025