(ČZ 24/2025) Když jsem dnes ráno přišla do redakce, za dveřmi mě čekala - jako ostatně každý týden - hotová korektura aktuálního čísla našeho týdeníku.
Nechala ji tam Jana Krajčiříková, dobrá duše, která kromě svého úvazku v pozici tajemnice na ústřední radě tvoří dětskou přílohu Českého zápasu Cesta, pro mladší čtenáře pak píše i další publikace, učí základy církevního práva na Vyšší odborné škole Husova institutu teologických studií, ve své náboženské obci v Praze-Michli je předsedkyní rady starších a vede duchovní péči o děti, v létě organizuje tábory, především pro ty ze znevýhodněných rodin. V Michli též peče hostie. To vše zvládá a nikdy vás neodmítne, když přijdete s prosbou o radu, o pomoc, o službu... a ještě stihne ty naše korektury.
Když se jede na brigádu do Škodějova na Den Země, Jana jede samozřejmě taky, když se na ústředí sejdeme k oslavě narozenin nebo k vánočnímu posezení, napeče cukroví a jiné dobroty. No řekněte, můžeme v tomto čísle nezmínit svou současnici, která svůj život s církví a námi všemi propojila takovým způsobem?
Ačkoli sama nemám ráda onu obligátní úvodní otázku na cestu víry, u Tebe mě to opravdu zajímá: vím totiž, že sama nejsi z věřící rodiny...
To je pravda, k víře jsem se dostala až během studia na vysoké škole díky své spolužačce Kamile, která mě přivedla do nové skupiny mládeže, založené při pražské diecézní radě tehdejším tajemníkem Antonínem Jelínkem. A když se po pár letech uvolnilo místo v kanceláři diecézní rady, dostala jsem nabídku pracovat v církvi, kde jsem zůstala dodnes.
Zmínila jsem, že jsi v současné době tajemnicí, tady na ústředí jsi vykonávala řadu činností. Co Tě obzvlášť těšilo?
Je pravda, že jsem tu prošla už několika kancelářemi, na ústředí jsem začínala, díky svému tehdejšímu působení ve Světové radě církví, v ekumenickém oddělení, potom jsem přešla do redakce Českého zápasu, pomáhala jsem chvíli na personálním oddělení, potom ve sněmovním centru...
A i když jsem teď tajemnicí, většina z těch činností se ke mně nějakým způsobem stejně vrací – pořád připravuji Cestu, pomáhám s přípravou pouti na Sázavu, jsem teď generální tajemnicí sněmu... Mám na své práci ráda právě to, jak je pestrá – nikdy nedělám pořád to samé, podle potřeby se to střídá, takže člověk nemůže spadnout do nějakého stereotypu.
Máš dvě děti, Lucku mohou čtenáři znát z obrázků v Cestě, které kreslí s neobyčejnou kreativitou, nezaměnitelným stylem. Ilustrovala ale i například Tvou poslední knihu Malý průvodce Liturgií dr. Karla Farského. Co bys o své dceři prozradila?
Lucka aktuálně finišuje přípravu na státnice a dopisuje svoji bakalářskou práci v oboru sociální práce na naší fakultě. Tak jí moc držím palce!
A jsem vděčná, že je stále ochotná kreslit ilustrace pro Cestu a naše další dílka. Kreslení ji vždycky bavilo, ale rozhodla se nechat si ho jako koníček, i když chodila na základní školu, kde se připravovali na studium výtvarných oborů. Mám radost, že si našla svoji cestu.
Neumím si představit, že máš nějaký volný čas. Ale dejme tomu, že se nějaký vyskytne. Jak ho nejraději trávíš?
S dobrou knížkou, s přáteli nebo někde na výletě s rodinou a pejskem.
Vše jen dobré přeje a děkuje Klára Matoušová
Foto: Autorka článku
Český zápas č. 24 z 15.6. 2025
