Ludmila Tomešová působí v sociálních službách více než 20 let a vykonává pozici ředitelky Pečovatelské služby Prahy 3, jejíž náplní je ze své podstaty i kompenzace osamění v seniorském věku. Do jejich služby dochází i řada duchovních napříč ekumenickým spektrem, kteří se věnují duchovní péči jak u seniorů tak u zaměstnanců.
Paní ředitelko, co vnímáte jako největší bolest u lidí v seniorském věku?
Největší bolestí u seniorů není většinou bolest fyzická, ale psychická. Staří lidé umí často snášet a přijímat fyzické útrapy a s logikou a pokorou je přijímají jako jakousi automatickou součást svého již řádkou let oprýskaného života. O druhé stránce své bolesti často nemluví.
Je to pocit nepotřebnosti, neschopnosti a pocit osamění, ten je tou největší bolestí.
Nesmíme si ale plést samotu a osamění. Samotu, kdy jsme jen sami se sebou a kolem nás nejsou žádní lidé, může mít občas každý z nás. Osamění je ale pocit, kdy jsme vnitřně sami, necítíme blízkost, porozumění, podporu, potřebnost a ani nevidíme naději na brzkou změnu. Pocit osamění lze zažívat i ve společenském prostředí. Je to ztráta stěžejního smyslu života, strach a forma rezignace.
Patří podle vás mezi úlohy terénní pečovatelské služby i kompenzace osamění?
Úlohy pečovatelské služby jsou velmi různorodé. Pomáháme s osobní hygienou, přípravou a podáním stravy, přesunem na toaletu aj. Vstupujeme při těchto činnostech do nejosobnějšího prostoru daného člověka, a to navíc u něj doma. Naši pečovatelé jsou často pro naše klienty, obrazně řečeno, rukama, nohama, očima. Zároveň se snažíme v našich klientech najít i poslední schopnosti a snažit se je rozvíjet. Propojujeme je také s nabídkou okolního světa. Jsme tu i na podporu jejich rodinných příslušníků. Naše práce je pro seniory částečně kompenzací osamění. Jsme tu pro ně, jsme s nimi v situacích, které již nezvládnou sami. Věřte, že by se mi moc líbilo, kdybychom při tom všem měli ještě čas si se všemi dát čaj a popovídat si tak dlouho, jak se nám bude chtít. Na to však kapacity našich pečovatelů nestačí. Částečně větší snahu o kompenzaci osamění projevují naši dobrovolníci, jsme například zapojeni do projektu mezigeneračního bydlení. Dobrovolníci z řad vysokoškolských studentů se seniorům věnují individuálně a společně tak tráví volný čas. Čtou si třeba knihy, chodí na procházky, nebo třeba spolu zpívají či hrají na hudební nástroj.
Kromě terénní sociální služby provozujete i kluby seniorů, kde úzce spolupracujete s duchovními napříč ekumenickým spektrem. Na jakých všech aktivitách se faráři podílí?
Terénní sociální služba je samozřejmě základem činnosti pečovatelské služby. Nicméně zřizujeme také kluby seniorů. Zde je oproti té terénní sociální péči hlavním úkolem kompenzovat osamění. Nejde jen o vytváření zábavy, jak by se mohlo zdát, ale jde o tvrdou sociální práci s prvky bio-psycho-spirituálními. Právě duchovní aktivity jsou u nás rozmanité. Faráři zde dělají pro seniory rozbor Bible, přednášku o historii, aktuálních svátcích v roce, ale povídají si i individuálně se seniory o jejich potřebách. Duchovní jsou nedílná běžná součást našich klubů seniorů.
Nedávno jsem v našem klubu seniorů zažila situaci, kdy u stolu se seniory seděl husitský farář, probíral historické téma a kávu mu přinesla muslimka, s chutí si přisedla a zapojila se do diskuze. Kousek od nich stála farářka jiné církve, která konzultovala se zaměstnanci přípravu společenské akce, a hlasitě se všichni smáli. Všude kolem stála chodítka, invalidní vozíky a berle. Mně tato situace dala krásný pocit, že jsou místa a chvíle, kdy svět nemá hranice. A o tom jsou naše kluby seniorů, snažíme se bourat hranice, a to i v duchovní oblasti.
V čem jsou podle vás duchovní hodnoty u seniorů důležité?
Všechny osobní hodnoty jsou u seniorů důležité. Většinou už své hodnoty přestávají stavět na majetku a penězích. Ano, musí zaplatit nájem a energie, musí mít peníze na jídlo, léky a různé pomůcky, ale již přestává jít o hodnoty, je to jen o řešení základních fyzických potřeb. Mnohem důležitější se tak u seniorů stává vlastní nitro a duchovno. Za svým nitrem nikam nemusíte jít, vidíte ho i poslepu, svůj vnitřní hlas slyšíte zcela jasně a žádné fyzické omezení vás nemůže kompromitovat s vašimi duchovními hodnotami. Nitro člověka a duchovní hodnoty jsou stěžejním základem. Bohužel právě s těmito hodnotami u seniorů velmi často bojuje pocit osamění. Je tak na člověku samotném, na pevnosti duchovních hodnot a ve velké míře na jeho společenském okolí, kdo bude vítězem.
Mohou využít služeb duchovních i vaši zaměstnanci jako formu supervize?
Oficiálně mají naši zaměstnanci také možnost supervize u jednoho ze s námi spolupracujících duchovních. Mohou však využít i neformální konzultaci od jiných duchovních, kteří k nám pravidelně docházejí, dveře jsou u všech otevřené. Nemusíme tomu oficiálně říkat supervize, ale jednoduše pomoc. Všem za to mnohokrát díky!
Jak se nejlépe bránit pocitu osamění?
Znám pocit osamění z některých chvil svého vlastního života a znám ten pocit a následky od lidí kolem sebe, a to třeba i od klientů. Znám i případy, kdy výsledkem velkého pocitu osamění byla smrt. Na lék na osamění je naše farmacie zatím krátká. Jedinou prevencí a obranou proti němu je mít nejvěrnějšího přítele uvnitř sebe, mít svou víru a je jedno jestli v Boha, v sebe nebo v něco jiného, mít a udržet si čisté svědomí a neztratit vlastní smysl žití. A když se to poštěstí, že máte kolem sebe třeba jen jednoho spřízněného člověka, který vás umí chytit za ruku a být s vámi opravdu v dobrém i ve zlém, tak nad pocitem osamění vyhráváte na plné čáře.
S díky za odpovědi Ondřej Syrový
Související:
Monika Nová: Senioři brzy budou tvořit třetinu české populace
Stárnoucí Kazatel
Šediny jsou ozdobnou korunou
