(ČZ 45/2024) Pohled na stárnutí a jeho konečnou fázi očima Starého zákona.
Většina starozákonních pisatelů vnímá stárnutí a smrt jako přirozený proces, konec života darovaného a stvořeného Bohem, součást přírodního koloběhu, bez něhož by neexistoval nový život. Bůh stvořil člověka jako prach ze země, vdechl mu „dech života“ a tak z něj učinil oživené tělo, „duši živou“ (Gn 2,7). Jako každá živá duše člověk umírá, „odchází cestou všeho pozemského“ (Joz 23,14) – což evokuje pomíjivost, kterou někteří autoři s hořkostí připomínají – a kladou si otázky po smyslu života. Výstižně to popisuje kniha Kazatel, když líčí právě onu notoricky známou tendenci člověka využít každého okamžiku a nerozpakuje se jej vyzvat, aby jedl s radostí svůj chléb a popíjel víno, užíval si života s milovanou ženou, v bílých šatech... (9, 7-9) Apokryfní kniha Moudrosti Jésúse Síracha nabádá: „Dávej i ber, dopřávej si podle chuti, vždyť v podsvětí žádné rozkoše nenajdeš.“
Boží obraz
Už první biblické kapitoly nicméně vyzdvihují skutečnost, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, k žití v obecenství s Bohem. Je na něj vložena zodpovědnost, představuje korunu všeho stvoření a je pověřen vládou nad ostatním tvorstvem.
Didaktické boží vedení
Další linie, kterou lze vysledovat ve starozákonním přístupu, vidí smrt v souvislosti s hříchem, s neposlušností vůči Bohu: Hospodin tvrdě trestá neposlušnost a zlo nemocemi, vojenskými porážkami, hladem, exilem a smrtí: za své hříchy pyká generace zničená potopou, obyvatelé Sodomy a Gomory, a lid, který putoval pouští při Exodu... Někdy je forma trestu vzdálená destrukci, jde spíše o dlouhodobé strádání či omezení. Příkladem je následek neuposlechnutí Božího příkazu v zahradě Eden: žena bude rodit v bolestech děti, muž bude po celý život svázán těžkou prací s půdou, se kterou nakonec splyne v okamžiku smrti. Pyšné stavitele babylonské věže Bůh rozehnal po celé zemi a zmátl jejich jazyky.
A naopak, Bůh odměňuje spravedlivé hojností, zdravím a prosperitou.
Zejména pak je Božím darem dlouhý naplněný život („Do hrobu sestoupíš ve zralosti, jako se sváží požaté obilí ve svůj čas.“ Jb 5,26). Zemřít „stár a sytý dnů“, obklopen četným potomstvem, je skutečným požehnáním. Jób nakonec, po prožitých anabázích, „viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení.“ (42, 16,17) Mužská či ženská neplodnost je, takto viděno, opravdu vážnou obavou, ve Starém zákoně ji často řeší Boží zásah.
Staří není závažím, ale darem
Již starověcí pisatelé si také uvědomují cenu Bohem daných příležitostí, těch darovaných hřiven, talentů, které jsou pro lidskou bytost šancí naložit rozumně a smysluplně se svým životem. Ježíš odkazoval na podobné myšlenky, když vyprávěl podobenství o deseti družičkách. Uvědomují si i cenu moudrosti – schopnosti správného úsudku, rozvážnosti i prozíravosti – a postupně získaných zkušeností, které si oprávněně zasluhují respekt a mimořádnou úctu okolí: „Šediny jsou ozdobnou korunou...“ (Př 16,31)
A hlavně ví, jak cenné je předat životem nabyté poznání o Božím vedení další generaci – a tak třeba i změnit jejich životy, stát se pro ně „majákem“: „Od mladosti, Bože, jsi mě vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy. Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže a s tvou bohatýrskou silou všechny, kteří přijdou. Bože, tvoje spravedlnost až k výšinám sahá, vykonals veliké věci. Bože, kdo je tobě roven! Ty jsi mi dal zakusit četná zlá soužení a zase mi život vracíš a z propasti země přivádíš mě nazpět...“
Moudrý člověk rád uznává svou závislost na Bohu Stvořiteli, ví, že není ponechán osudu napospas, ví, že s Božím vedením dojde k cíli...
Klára Matoušová
Český zápas 45/2024 z 10. 11. 2024
