V roce 1937 byl před Staronovou synagogou v Praze zcela nehlučně odhalen Bílkův Mojžíš.
Dílo vzniklé v rámci umělcova cyklu duchovních dějin lidstva „Cesta“ ve válečných a poválečných letech čekal pohnutý osud…
„Socha Mojžíš je Bílkova raná, monumentální plastika, neobyčejné výraznosti, která obohacuje naši výtvarnou kulturu a jejím zánikem by české výtvarné umění utrpělo nenahraditelnou škodu,“ napsal v roce 1940 jeden z předních českých moderních sochařů přelomu 19. a 20. století a umělecký poradce města Prahy Ladislav Šaloun do odborného posudku, který měl být jazýčkem na vahách, zda bude Bílkovo dílo roztaveno. Výtvarně pojatá meditace, kolem níž se „rozvířila vichřice“, přesto nacistické kulturní barbarství nepřežila.
Mojžíš jako starozákonní hospodář
Od roku 1909, kdy František Bílek začal připravovat architektonický a myšlenkový návrh vlastního rodinného domu s ateliérem v Praze na Hradčanech, byl pevně rozhodnut zbudovat „duchovní tvrz nebo chrám“ symbolizující „Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den“. Do svého myšlenkového konceptu od počátku počítal s postavou Mojžíše – starozákonního hospodáře, kterému určil místo na podstavci v pohledově exponovaném svahu zahrady. Svůj záměr ale počátkem roku 1915 změnil a před vilu v Chotkových sadech umístil monumentální sousoší Jana Amose Komenského.
Prorocká postava Mojžíše v Bílkově cyklu duchovních dějin lidstva reprezentuje představitele „nové cesty, vidění zaslíbené země a blízkosti pravého života“. Sochař na díle pracoval od roku 1904, v litografické úpravě byl Mojžíš v souboru Cesta publikován v roce 1909. Veřejnost se mohla s dílem poprvé seznámit na jarní výstavě Mánesa v roce 1906, kde patřil Mojžíš k nejoceňovanějším exponátům. Naturalistická postava klečícího proroka s propracovanou hlavou, spirituálním výrazem a mohutným poprsím v poměru k spodní části trupu symbolicky zachycovala a podtrhovala drama a zápas, kterým Mojžíš procházel. „Všechno pověděno tu čistě sochařskými výrazovými prostředky. Ani stopy po duchu oněch skulptur, které byly zároveň literaturou,“ psala dobová kritika. V zahraničí se dílo objevilo hned v roce 1904 v Mnichově nebo o třicet let později v Římě (1934). Z Německa sochař dokonce obdržel několik nabídek k prodeji díla, ale odmítl je a socha čekala na svůj další osud v ateliéru.
Až k Bílkovým šedesátinám ministerstvo školství a národní osvěty sochu od umělce získalo, nechalo ji odlít do bronzu a hledalo pro ni vhodné umístění. Zároveň sochaře požádalo o dočasné uschování sochy, než bude projednáno její umístění na některém veřejném prostranství. Vakuum kolem umístění díla trvalo do konce dubna 1935, kdy z jednání pražské městské rady vzešla žádost na ministerstvo o věnování bronzové sochy Mojžíš k umístění ve veřejném sadu u Staronové synagogy. Kladnou odpověď ministerstvo zaslalo v březnu 1936 a návštěvníci Knihovny hlavního města Prahy se s Mojžíšem mohli dočasně setkávat v jejím vestibulu. Po vstřícných jednáních s židovskou náboženskou obcí rozhodla hospodářská komise města Prahy o umístění plastiky u Staronové synagogy. Vedení židovské komunity se k umístění sochy stavělo neutrálně a nikterak do celého procesu nezasahovalo. I přesto se v některých denících objevily domnělé zprávy o námitkách vznesených z jeho strany, které svým posudkem uvedl na pravou míru vrchní rabinát. Nic tedy nebránilo umístění díla do neobyčejně šťastně zvolené lokality veřejného sadu u Pařížské ulice. Sochař s umístěním rovněž souhlasil, vyslyšeno ale nebylo jeho přání, aby socha byla postavena do středu travnaté plochy na čtyřmetrový podstavec.
Kontrast nové a staré reality Josefova
Ztvárnění Mojžíše, píšícího na svitek jméno Adam a rozpomínajícího se tak na osudný pád prvního člověka, je figura zajímavě spojující naturalistní a téměř ještě novobarokní složku se secesní stylizací. Socha je komponovaná tak, že v klíně klečícího proroka vzniká konkávní prostorové lůžko, ve kterém se shromažďuje světlo. To je doslova míněno jako ohnisko duševního světla, zdroj nové síly. Ačkoli prorok klečí, živelná síla výrazu prozrazuje pevnost ducha. Starozákonní figura symbolizuje začátek lidské pouti světem, její pád i vzestup.
Odhalení Bílkova Mojžíše v Pařížské třídě proběhlo zcela nehlučně v létě 1937, tedy v době, kdy nacistické Německo roztáčelo mašinérii genocidního antisemitismu, a Adolf Hitler pomalu zosnoval plány na napadení Československa. Na leštěný žulový hranolový sokl, který byl usazen na trávníku mezi dva stromy a okolní keře, nenechal magistrát vyrýt, o jakou postavu se jedná. Mnozí kolemjdoucí tak netušili, že hledí na starozákonního proroka.
Mojžíš v nadživotní velikosti se stal od středy 28. července 1937 součástí urbanistické kompozice okolí Staronové synagogy, místa, které právě v roce Mojžíšova zrodu (1905) procházelo bolestivou asanací. Kovově se lesknoucí socha byla v severním cípu sadu obrácena zády k synagoze a k Maislově ulici, kde se nacházel obchod se starožitnostmi a veteší, zatím co před pomníkem pulzovala moderní doba: jezdící tramvaje, u benzinové pumpy se zastavující auta a z telefonní budky pár kroků od Mojžíše volající lidé. Kontrast nové a staré reality Josefova, kterou předpověděl příběh Šalounova Rabi Löwa.
Likvidace „židovské“ sochy
Koncem března 1940 zůstal ve veřejném sadu u Pařížské ulice pouze opuštěný žulový sokl. V pozadí události stál vládní komisař pro správu Prahy s titulem náměstka primátora Josef Pfitzner. Příkaz k likvidaci „židovské“ sochy dostal v březnu 1940 na stůl pražský primátor Otakar Klapka, který byl tři měsíce nato za spolupráci s odbojem uvězněn a 4. října 1941 popraven. Rozhodnutí o odstranění a uložení sochy vydal hospodářský odbor města Prahy 22. března 1940. O týden později 27. března 1940 byla socha Mojžíše nákladem 400 K odstraněna a uložena v obecním skladišti čp. 8 v Karlíně na Invalidovně.
Před definitivním rozhodnutím o roztavení Bílkova díla a po naléhání primátora Otakara Klapky souhlasil Josef Pfitzner s vypracováním odborných uměleckých posudků. Požádán byl za německou stranu Quido Bachmann a za českou Ladislav Šaloun. Umělecký poradce města vyzdvihl úspěch sochy na výstavě S. V. U. Mánes v roce 1906 a na závěr posudku shrnul význam díla: „Dle mého náhledu je tato práce nejzdařilejším Bílkovým plastickým výtvorem.“ Přestože v tomto případě i německá strana uznávala umělecké kvality Bílkova díla, Josef Pfitzner nadále požadoval, aby socha byla dána k dispozici pro říšskou sbírku kovů. Bronzového Mojžíše čekal osud tisícovek zrekvírovaných zvonů a byl pod patronátem Říšského úřadu pro železo a kovy převezen do Hamburku k roztavení a zbrojnímu využití.
Návrat Mojžíše
Poválečná snaha o navrácení Bílkova Mojžíše zapadala do koncepce obnovy násilně odstraněných a během válečných let zničených veřejných uměleckých památek prvorepublikového Československa. Vůbec první s myšlenkou na opětovné vztyčení díla přišel v říjnu 1945 někdejší náměstek primátora Msgre. Alois Tylínek. Poté co rada Ústředního národního výboru hlavního města Prahy v roce 1946 rozhodla o znovu postavení Mojžíše, musela se vypořádat se ztrátou původní sochy. V pražské Bílkově vile byl ale naštěstí stále k dispozici sádrový model z roku 1905.
V únoru 1946 podpořila znovuodhalení pomníku Mojžíše Židovská náboženská obec v Praze, a nad to požádala, aby byl na své původní místo navrácen Šalounův Rabi Löw. Taktéž u Mojžíše projevil zástupce židovské náboženské obce přání, aby byl instalován zpět u Staronové synagogy. Zástupci města kontaktovali Bílkovu manželku Bertu, která model k odlití nové sochy ochotně zapůjčila. Náklady byly vypočítány na 190 000 Kčs.
Realizace bronzového odlitku se ale podle dostupných materiálů neúměrně protahovala. Za zhotovitele byla vybrána karlínská slévárna Václava Maška, která ovšem byla ve stejné době pověřena odlitím jezdecké sochy Jana Žižky pro pražský Vítkov. Právě monumentální jezdecká plastika Bohumila Kafky pohltila veškerou pracovní kapacitu firmy a na Mojžíše nezbýval čas ani dostatek pracovníků. Další problém nastal při jednáních s ministerstvem průmyslu, které odmítlo na pomník Mojžíše vyčlenit potřebné množství mědi (670 kg), cínu (45 kg) a zinku (38 kg). Až osobní intervencí zástupců města Prahy a Židovské náboženské obce v Praze u ministra Bohumila Laušmana se podařilo patovou situaci odblokovat a po jednání 17. dubna 1947 bylo potřebné množství kovů na odlití Mojžíše uvolněno.
Nezanedbatelnou roli při jednání sehrál zájem domácího i světového tisku o obnovení židovských památek. O znovupostavení pomníku hodlal referovat Svět v obrazech. Ministerstvo informací připravilo dokonce fotoreportáž pro USA, o obnově Bílkova Mojžíše a Šalounova Rabi Löwa si 8. října 1947 nechal podrobně referovat dopisovatel izraelského deníku Haarec.
Socha Mojžíše nakonec byla v tichosti firmou Mašek na své původní místo postavena 2. července 1948 v předvečer vyvrcholení XI. všesokolského sletu v Praze. Původně zamýšlené slavnostní odhalení s osobní účastí komunistického primátora Václava Vacka bylo ale zrušeno.
Symbolický významu Bílkova Mojžíše v poválečných letech byl možná trochu nečekaně zdůrazněn v Československé úřední zprávě pro stíhání a souzení hlavních německých válečných zločinců Mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku. Právě odstranění a zničení Bílkova pomníku bylo totiž zařazeno mezi kulturní zločiny nacistického režimu vůči Československu projednávané při tzv. Norimberském procesu.
Martin Jindra, historik, autor působí v Ústředním archivu a muzeu Církve československé husitské a v Ústavu pro studium totalitních režimů
Pohnutý život "židovské" sochy - Lidové noviny, 17. června 2023
Mojžíš v Bílkově cyklu duchovních dějin lidstva Cesta
