Před nedávnem jsem řekl své ženě: „Počkej, já ti zatopím.“ Nejednalo se ovšem o žádnou invektivu, ale naopak o službu bližnímu. Jako starý skaut zatápím rád. Ke skautské hrdosti patří umět rozdělat oheň bez papíru, jen z třísek a na dva pokusy (dvě zápalky). Hoření má svá pravidla, a když je znáte a respektujete, tak se dostaví úspěch. Tedy oheň a následné teplo.

Rád si opakuji repliky z různých vystoupení, knížek a filmů. A tak jsem při jednom zatápění v kamnech doma utrousil jednu větu z repertoáru pánů Šimka a Grossmanna, avšak pro tu chvíli ne zrovna patřičnou: „Zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku.“ Můj dospívající syn mi s údivem v očích řekl: „Tati, to snad ne.“ To mě přimělo k zamyšlení nad tím, jak a kdy rozněcujeme nebo zhášíme oheň Ducha svatého. Byť to zhášení může být i nechtěné.

Když si řeknu oheň a Duch svatý, tak mi v hlavě začne znít píseň od Václava Žďárského s názvem Pyromanská. Znáte? Neznáte? Jestli ne, tak se s ní seznamte, a nejen s ní. Vašek toho vytvořil daleko více! V Pyromanské konkrétně jde o marný boj „hasičů víry“ s ohněm Ducha svatého. Je to podáno sice humorně, ale v podstatě jde o vážnou věc.

A tak si říkám, když nám ten oheň v církvi občas nechce moc hořet, v čem je problém? Neuklizené topeniště? Málo čerstvého vzduchu? Mokré dříví? Nebo nevědomost o tom, že poleno sirkou asi nezapálím, že musím začít od malého ohníčku a být trpělivý?

Někdy úplně nevím. Asi je třeba znovu a znovu se Boha na to ptát. A to tak dlouho, až dostanu odpověď. A neztrácet naději, že se může opět rozhořet plamen víry po celé církvi, plamen, který zahání temnotu, zahřeje chladnoucí srdce a spojí nás v Kristu, a to ne formálně, proklamačně nebo demonstrativně, ale opravdově. Takovýto plamen nebude hřát už jen nás, ale mnohé ostatní.

Petr Vopálka

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše