Článek do Českého zápasu - srpen 2021

Ludmila a nejstarší kostely na našem území

S dobou kněžny Ludmily (asi 860-921) jsou spojovány první kamenné křesťanské kostely na našem území. K těm nejstarším náleží zděný kostel sv. Klimenta na Levém Hradci – na navrší hradiště nad Vltavou, a druhým byl kostel ke cti Panny Marie na pražském hradisku.

Oba dal zbudovat kníže Bořivoj – manžel Ludmily, který byl pokřtěn slovanským misionářem a arcibiskupem Metodějem. Dalším starobylým kostelem je rotunda sv. Petra v Budči. Toto místo se stalo církevním centrem západní orientace. Stavbu založil syn Bořivoje a Ludmily Spytihněv. Kamenný kostelík, který původně stál na Tetíně, dala vybudovat snacha Drahomiř a byl pojmenován po archandělu Michaelovi. Uvádí se, že tomu bylo z pohnutky výčitek v jejím svědomí, ale legendy také jako důvod uvádějí, aby v případě zázraků v místě zavraždění Ludmily nebyly přičítány jí, ale archandělu Michaelovi. I Ludmila sama podporovala stavbu kostelů, podobně jako později její vnuk kníže Václav, jak to zachycují legendy a líčí při tom jejich štědrost ve prospěch křesťanských staveb a jejich vybavení.

Od pohanství ke křesťanské lásce a pomoci člověku

Když se Ludmila stala manželkou českého knížete Bořivoje, tak oba byli ještě pohané. Když Ludmila, jako její muž, přijala později svátost křtu, tak se stala horlivou šiřitelkou křesťanského náboženství. Legendy uvádějí, že své pohanské minulosti později litovala, a o to více jako nově pokřtěná usilovala o naplňování Ježíšova učení lásky ve svém životě. Je o ní řečeno, že „předčila svého muže v ctnostech a stala se vpravdě služebnicí Kristovou.“ V nejstarších legendách je vykreslena Ludmila jako ryzí křesťanská osobnost a její charakteristika a jednání jsou hodny následování. „Byla matkou sirotků, těšitelkou vdov, zajatých nebo uvězněných neúnavnou navštěvovatelkou a ve všech dobrých skutcích dokonalá.“ Z toho je zřejmé, že řečeno dnešním slovníkem se věnovala sociální práci, charitě a diakonii. Zde vidíme právě na příkladu Ludmily, že od počátku bylo křesťanství v naší vlasti spojeno s pomocí člověku a službou potřebným. Její pochopení křesťanství bylo službou druhým a nikoli touhou po bohatství a moci. Její snacha Drahomiř usilovala o vládu a domnívala se, že ji starší žena a vdova Ludmila ohrožuje. Proto Ludmila odešla z Prahy na Tetín, aby dala najevo, že o vládu a moc neusiluje. Ve sporech s druhými, zejména se svojí snachou Drahomírou, se řídila pravidlem Kristovy lásky a zásadami apoštolovými, že se nemá druhým odplácet, ale naopak se má přemáhat zlo dobrem (Ř 12,17-21).

Ludmila příkladem rodinné výchovy

Ludmila nebyla sice učitelkou působící ve škole, neboť v té době vyučovali muži, a do vzdělanosti uváděli zvláště kněží. Byla však rodinnou vychovatelkou a představitelkou rodinné výchovy, která je neméně důležitá. Vychovala tři syny a tři dcery. Věnovala se svým vnukům. Umožnila vnuku Václavovi vzdělání ve slovanském jazyce podle východní křesťanské tradice. Na Tetíně vzdělával vnuka Václava kněz, který sloužil liturgii podle východního byzantského ritu. Současně Václav získal i vzdělání západní latinské, kterého se mu dostalo v Budči. V jedné z legend čteme: „Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, on dobře si osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.“ Právě Ludmila je dokladem toho, jak prarodiče mají ve výchově mladé generace svůj nezastupitelný význam. Prarodiče mají ve výchově význam, neboť otevírají vnukům a vnučkám pohledy na život a z určitého nadhledu a podle svých získaných životních zkušeností. Umělec František Bílek ztvárnil jedinečným způsobem babičku Ludmilu s vnukem Václavem, jak ho vede s vychovatelskou moudrostí ke křesťanské víře, zbožnosti a pokoře. Prarodiče mohou mít svojí osobností a příkladem silný vliv na předání křesťanské víry mladému člověku i dnes.

Mučednice Ludmila přijímající podobojí

Kněžna Ludmila před svou smrtí na Tetíně přijímala svátost večeře Páně podobojí způsobou. V pramenech čteme: „Tehdy služebnice boží, v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil mši svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně.“ V tehdejší době bylo přijímání podobojí praktikováno nejen ve východní církvi, ale ještě i v římské církvi. Postavy českých mučedníků a zemských patronů, jakými byli Václav nebo Vojtěch, ale také Ludmila, dokládaly utrakvistům starobylost přijímání podobojí v českém křesťanství. Na Mělníku byl utrakvisty uchováván památný kalich jako vzpomínka na kněžnu Ludmilu, ze kterého podle tradice přijala svátost před svou smrtí. Dovídáme se o tom z české kroniky utrakvistického kněze Bohuslava Bílejovského, který tam píše také o tom, že s tímto kalichem sloužil mši a sám z něho přijímal.  

Ludmila v úctě církve a liturgickém životě

Počátky kultu kněžny Ludmily jako Kristovy mučednice jsou doloženy v 11. století. K rozšíření této úcty dochází v době středověku a zejména za vlády císaře a českého krále Karla IV. Na svátek sv. Ludmily 16. září kázal v Betlémské kapli také Mistr Jan Hus. Základem jeho kázání byl biblický text z 1. listu Timoteovi o vdovách. Zbožná vdova je zde charakterizována takto: „známá dobrými skutky, jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle“ (1 Tm 5,9-10). Hus v tomto svém kázání ukazuje na spojitost mezi tímto biblickým požadavkem na věřící ženy a postavou kněžny Ludmily, když říká: „Věřím, že tyto všechny podmínky zachovala naše dědička svatá Ludmila, především, že i děti vychovávala, neustávala v modlitbách a na modlitbách byla i zavražděna. Tak i v ostatním naplnila svůj úděl.“ V Římském misálu byly k Památce kněžny Ludmily zařazeny biblické texty jako starozákonní z knihy Přísloví 31. kapitoly o statečné ženě a jako evangelium čtení z Matouše ze 13. kapitoly o drahocenné perle. V Českém misálu z roku 1920, který byl užíván při bohoslužbách v počátcích naší církve, se nachází Památka kněžny Ludmily připadající na den 16. září a podobně jako v Římském misálu je evangelním čtením Ježíšovo podobenství o perle (Mt 13,44-56). Nacházejí se zde také úryvky z Kristiánovy legendy z konce 10. století a z další svatováclavské legendy. Ale jsou zde vřazeny také úryvky ze spisů doby české reformace z Husova spisu Dcerka a také výzva z Komenského spisu Jedno nezbytné. Podíváme-li se do bohoslužebné knihy naší církve, na které pracoval prof. Alois Tuháček, tak i zde je zařazena Památka kněžny Ludmily s textem evangelia o drahocenné perle z Matoušova evangelia 13. kapitoly. Součástí formuláře je čtení historického svědectví, konkrétně výňatku z Českých dějin Václava Novotného o životě a působení kněžny Ludmily. Součástí formuláře tzv. Tuháčkova misálu je modlitba s prosbou k Bohu za národ a jeho ochranu. V současné Bohoslužebné knize Církve československé husitské z let 2013-2015 není zahrnut zvláštní formulář pro tento den, na rozdíl od památky knížete Václava. Přesto se nabízejí pro liturgii konanou v našich sborech k příležitosti letošního 1100. výročí první české mučednice Ludmily jako biblické texty – Přísloví 31,10-31, 1 Timoteovi 5,1-10 a jako evangelium Matouš 13,44-46.

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše