(ČZ 14/26) Možná znáte píseň Go Down Moses. Nedávno jsem ji slyšela v rádiu v syrovém, jazzovém podání Louise Armstronga – a doslova mě při ní zamrazilo. Možná za to mohl ten nezaměnitelný chraplavý hlas, který v sobě nese všechnu tíhu světa, bolest a nekonečnou touhu po svobodě.
Tento černošský spirituál, který vznikl na americkém Jihu v 19. století, je přímo modlitbou vytesanou do tónů lidmi, pro které byl biblický příběh Exodu vyjádřením jejich vlastní dramatické zkušenosti. Faraon pro ně nepředstavoval jen dávnou postavu z izraelských dějin, ale obraz moci, která si osobuje právo vlastnit lidský život. A Hospodin? Ten nebyl mlčícím Bohem na nebesích, ale tím, kdo slyší křik utlačovaných a skrze Mojžíše neúnavně opakuje: „Nech můj lid odejít.“
Biblický příběh z knihy Exodus není jednoduchým dramatem s rychlým rozuzlením. Je to proces plný odporu, vyjednávání a postupného lámání moci. Faraon neustupuje po prvním požadavku, ani po druhém. Zlo se málokdy vzdává bez boje.
Tento motiv přechodu – z otroctví do svobody – stojí v jádru židovského svátku Pesach, který tak není pouze připomínkou minulosti, ale každoroční aktualizací zkušenosti: „Byli jsme otroky a byli jsme vysvobozeni.“ Biblické texty však poctivě dokládají, že se svobodou se lid musel naučit také zacházet. Exodus není jen příběhem o vítězství utlačovaných, ale také o proměně identity, o zákonu, odpovědnosti a riziku, že se nově nabytá svoboda může stát prázdnou nebo dokonce destruktivní. Lidé na ni nemusí být připraveni. I my dnes často zjišťujeme, že vyjít z Egypta je teprve začátek, to nejtěžší je začít žít v novém světle. Začít od sebe samých.
Křesťanská perspektiva Velikonoc – které se udály na pozadí Pesachu – příběh radikalizuje. Na scénu přichází tichý beránek, Ježíš. Tady narážíme na fascinující paradox kříže: osvobození zde není dosaženo zničením nepřítele, ale sebevydáním. Jeho symbolem není triumfální pochod skrze rozestoupené vody, ale spíše v tichém ránu nalezený prázdný hrob s odvaleným kamenem. Ženy u něj, s otázkou v očích... To je ona „podivná logika“ křesťanství. Tento posun není jen teologickou abstrakcí. Má své důsledky i pro to, jak čteme současnost.
Konflikty posledních let – včetně toho na Blízkém východě, kde sledujeme zaslíbenou zemi opět se topící v slzách – ukazují, že otázka svobody, identity a práva na existenci zůstává otevřená. Motiv „faraona“ se objevuje pokaždé, když moc překračuje své meze. Biblické texty ale zároveň varují před zjednodušením. Pokušení promítat Exodus do současnosti a rozdělovat svět na ty, kdo mají být „propuštěni“, a na nové „faraony“ se sice nabízí, ale není jen příběh o zlém vládci a dobrém lidu. Je obtížné svobodu unést. Nejde jen o naději, že „někdo“ vysvobodí utlačované. Jde také o otázku, co dál. Jak žít svobodně, aniž bychom sami reprodukovali mechanismy útlaku. Volání „Let my people go“ se v dějinách vrací – a pokaždé míří nejen k mocným, ale i k těm, kdo je vyslovují.
Text písně Go Down Mose
Now when Israel was in Egypt land
Let my people go
Oppressed so hard they could not stand
Let my people go
So the Lord said: „Go down, Moses
Way down in Egypt land
Tell old Pharaohs
to let my people go“
Když Izrael byl v Egyptě
Nech můj lid odejít
Soužen až k nevydržení
Nech můj lid odejít
Hospodin řekl:
„Sestup, Mojžíši, do Egypta
a řekni faraónovi, ať nechá můj lid odejít“
Klára Matoušová
Ilustrace: Hans Jordaens (1595–1643) – Mojžíš a rozestupující se Rudé moře/ Wikimedia Commons
Český zápas č. 14 z 5. 4. 2026
