(ČZ 2/2026) Před rovnými 2000 lety, v roce 26 po Kristu, nastoupil do úřadu muž, jehož jméno by samo o sobě zapadlo mezi mnohá jiná římská jména. Události následujících let z něj však učinily jednu z nejcitovanějších postav světových dějin.
Křesťané toto jméno po celá staletí vyslovují při bohoslužbách, když vyznávají svou víru. Ne jako světce, ale jako svědectví, že se Kristovo utrpení odehrálo v konkrétním čase, za konkrétních historických okolností. Pontský Pilát se stal pátým římským prefektem Judeje, malé, ale dosti problematické provincie na východním okraji impéria...
Provincii Judeu neřídil kněz ani prorok, ale voják
Pro historiky je Pilátova skutečná tvář bezpochyby mnohem tvrdší, než jakou známe z evangelií a pašijových her.
Zatímco evangelia jej vykreslují jako váhavého soudce, který rozpoznává při procesu s Ježíšem jeho nevinu a nakonec ustupuje tlaku davu a náboženských autorit a symbolicky si nad ním „myje ruce“, historické prameny, zejména Filón Alexandrijský a Josephus Flavius, hovoří o nekompromisním a krutém vládci (též necitlivém k náboženskému cítění Židů, které provokoval římskými symboly, což následně končilo krví).
Do úřadu ho jmenoval císař Tiberius – a to nikoli jako uhlazeného diplomata. Jeho úkolem bylo jediné: udržet pořádek v neklidném, nábožensky i politicky citlivém regionu, v zemi, kde se křížilo náboženské očekávání Mesiáše s realitou římské okupace. Pilátův úřad přímo vyžadoval tvrdost, která účinně zadusí jakýkoliv náznak odporu – a z pohledu Říma byl Ježíš Nazaretský další z řady potenciálních mesiášských buřičů, kteří ohrožovali pověstný římský mír, Pax Romana...
Proč evangelia „omilostnila“ Piláta?
aneb jak pomoci přežít zvěsti o ukřižovaném v impériu, které denně křižovalo
Výše jsme uvedli, že v roce 26 nastoupil do úřadu vládce, kterému zcela jistě nešlo o „pravdu“, ale o stabilitu impéria. Římská moc se na pravdu neptá. Ta ji definuje. Muž, který nechal do Jeruzaléma přinést vojenské standarty s císařovými symboly, použil chrámové peníze na stavbu akvaduktu a při protestech nechal své vojáky brutálně zasáhnout v přestrojení mezi davem, by jen stěží přemítal o pravdě s galilejským kazatelem. Historikové a exegeté již dávno upozornili, že důraz na vinu židovských představených a Pilátovu neochotu k popravě mohl mít v 1. století strategický význam. Ano, evangelia nevznikají na bezpečné akademické půdě, ale na území, které má v rukou účinné zbraně, kde kříže při cestách nebyly dnešními Božími muky, ale popravišti, odstrašujícími symboly pro ty, kdo by pochybovali, že současné království je to pravé. Šíření křesťanství v římském světě vyžadovalo opatrnou rétoriku; otevřené obvinění římské moci z popravy Božího Syna by bylo nejen nebezpečné, ale i kontraproduktivní...
Husitská paměť a Pilát
Jak si v těchto dnech připomínáme, v lednu roku 1920 byla vyhlášena naše církev a jedním z důvodů jejího zrodu bylo i vystoupení proti spojení oltáře a trůnu, proti církvi, která si zvykla mluvit jazykem impéria, byla oporou pořádku monarchie. Církev česko-slovenská vznikla ze vzdoru, z přesvědčení, že evangelium nelze hlásat z pozice moci, která se neopírá o pravdu, ale o autoritu a donucení.
V tomto světle je Pilát Pontský až nepříjemně blízký a rok 1920 je odmítnutím „pilátovské logiky“.
Ostatně ani naší církvi tak blízký kazatel Jan Hus nestál před váhavými soudci. Stejná logika, jiné kulisy. Pilát, židovští představitelé i kostničtí soudci jednali v zájmu „vyššího dobra“. Ne snad přímo z nenávisti, ale z přesvědčení, že jedna oběť je přijatelnou cenou za stabilitu. Koncil v Kostnici nehledal pravdu. Hledal klid. Jednotu. Pořádek. A když pravda překážela, byla obětována. Husovo „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, braň pravdu až do smrti“ tak stojí k Pilátově justici v přímém protikladu.
Jde o závazek, ne o barevnou vánoční dekoraci dokreslující atmosféru, která mizí i se stromkem...
Výročí Pilátova nástupu v roce 2026 zve přinejmenším k zamyšlení. O tom, že Pilátův příběh není jen epizoda z dějin, ale příběh o každém z nás v momentech, kdy víme, co je správné, ale volíme cestu nejmenšího odporu.
A také o tom, že církev, která se hlásí k Husovi, si nemůže dovolit číst konec evangelia jen jako zbožný příběh o dávné nespravedlnosti, součásti dějin spásy. Pilát Pontský není jen jménem, citovaným v krédu. Jde o otázku, vracející se v každé době:
Kde stojí církev, když pravda ruší klid? Na straně ukřižovaného, nebo na straně práva, které si umylo ruce?
Poznámka: Archeologie potvrzuje existenci Piláta
Historickou existenci Piláta Pontského potvrzuje i archeologie. Nejvýznamnějším nálezem je tzv. Pilátův kámen, objevený roku 1961 při výzkumu divadla v Caesareji, místě, kde sídlil. Latinský nápis na kamenné desce zmiňuje „Pontia Pilata, prefekta Judeje“.
Dalším nálezem, patrně souvisejícím s Pilátem, je bronzový prsten, který archeologové z Izraele v roce 2018 našli při zkoumání tisícovek předmětů z vykopávek z šedesátých let v oblasti známé jako Herodion, která se nachází v Judské poušti nedaleko od Jeruzaléma. Díky speciálnímu vybavení a vy-čištění na něm našli vyrytou nádobu s vínem a nápis Pilatus. Jméno Pilát v době Římské říše, ze které prsten pochází, je neobvyklé. „Z té éry nevím o žád-ném dalším Pilátovi a prsten ukazuje, že šlo o muže s vysokým společenským statusem a bohatstvím,“ citoval server Haaretz prof. D. Schwarze, odborníka na období druhého chrámu z Hebrejské univerzity.
Klára Matoušová
Foto Pixabay: Pilátův kámen (nebo Pilátův nápis) je archeologický nález z Césareje Přímořské, který potvrzuje existenci Pontia Pilata jako prefekta Judeje; je to kopie originálu, který se dnes nachází v Izraelském muzeu v Jeruzalémě a slouží jako důležitý biblický a historický artefakt.
Český zápas č. 2 z 11. 1. 2026
