Masaryk zároveň s Lessingem a Herderem věří, že se v dějinách prosazuje ideál humanitní.
V sobotu 13. 12. jsem podnikl výlet z Trutnova na Hrádeček organizovaný královéhradeckým sdružením Milion chvilek pro demokracii, které si tak připomnělo výročí smrti prezidenta ČSSR, ČSFR a dvakrát zvoleného prezidenta ČR Václava Havla. Když jsme došli k jeho usedlosti, zapálili jsme několik svíček u velkého červeného srdce, na kterém byla bíle napsána slova o pravdě a lásce.
Přemýšlel jsem přitom o tom, v čem vlastně Václav Havel navázal na tradici T. G. M. Zdá se, že pro Václava Havla po pádu komunistické diktatury nebylo snad ani možné převzít moc bez navázání na humanistický ideál prezidenta Masaryka. Šlo o problém legitimity moci. Legálnost převzetí moci je definována ústavou, jež byla následně dodržena konáním voleb, ale co opravňuje někoho, aby usiloval o převzetí moci, o svržení diktatury, změnu režimu a o zrušení celého politického systému?
Masaryk měl před sebou úkol ještě choulostivější, usiloval o svržení panovníka z Boží milosti, Jeho apoštolského veličenstva císaře. Z hlediska tehdejší vládnoucí ideologie byl takový čin činem proti samotnému Stvořiteli a jeho hierarchii.
V době, kdy byla encyklikou Aeterni patris papeže Lva XIII. vyhlášena platnost křesťanské filosofie podle Tomáše Akvinského (+ 7. 3. 1274), Masaryk při své práci nehodlal brát zřetel k této filosofii a teologii, a to ani k té moderní – racionální – , která vše pozemské, ať děje přírodní nebo lidské, stále zdůvodňovala řetězcem příčin, na jehož počátku je příčina první, příčina všech příčin, první hybatel, totiž všemohoucí Bůh. Naopak Masaryk se přidržuje filosofa Huma, který popírá příčinnost a dokonce realitu idejí, ba celou náboženskou metafyziku. Na zkušenosti založená filosofie Davida Huma byla jakýmsi protestem proti monarchickému absolutismu (J. Svoboda).
David Hume byl velkým skeptikem. Avšak na rozdíl od Descarta nakonec nepřekonává skepsi logickou úvahou, ale citem. Je totiž přesvědčen (empiricky!), že lidé k sobě navzájem cítí sympatii (užívá též slova „Humanity“). Tento cit je součástí lidské přirozenosti, nikoli Božím darem. Masaryk jej však opět spojuje s křesťanskou láskou k bližním (zřejmě pod vlivem Feuerbacha či přímo Schleiermachera). Nakonec Masaryk činí rovnítko mezi Humovou sympatií (humanitou), Herderovou lidskostí, Comtovým altruismem, Chelčického bratrstvím a Ježíšovou láskou k bližnímu. To jsou zdroje toho, čemu Masaryk říkal ideál humanitní. Právě na něm založil náš stát. Demokracie se zakládá na ideálech humanitních. Masaryk to vysvětluje ve Světové revoluci:
„Humanita je novější slovo pro staré slovo láska k bližnímu. Slova ‚láska‘ se užívá dnes pod vlivem literatury zejména pro důležitou otázku poměru obou pohlaví, a moderní člověk se jaksi štítí užívat pojmu oficiálního náboženství.“ (Masaryk, T. M.: Světová revoluce: za války a ve válce, 1914-1918, 2005, s. 374 (§ 127).
Masaryk zároveň s Lessingem a Herderem (tj. i s Janem Kollárem) věří, že se v dějinách prosazuje ideál humanitní, že k jeho naplnění směřuje dějinný vývoj a že právě humanita je mírou pokroku. Člověk (synergista) má všemožně napomáhat k prosazení lidskosti. Ideál humanitní tak znovu získává jakousi nadčasovou platnost ideje. Tak tomu je pro vůdce. Pro ostatní, konající drobnou práci, (tj. synergismus sociální) platí jistota lásky k bližním, jež není nějakou ideou trůnící někde v nebi. Idea humanitní je rovněž citem, citem skutečného srdce. Václav Havel převzal tuto filosofii citu, který lidi má spojovat a tvořit pojítko demokratické společnosti zvláště v době revoluční při obnově demokracie. A to celé vyjádřil jednoduše všeobecně srozumitelným symbolem srdce a svým heslem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“
V tomto hesle se odráží jednak (Masarykovo - husitské) heslo na prezidentské standartě, připomínající ten nadčasový pohled, který v každé i těžké chvíli dává naději, že Boží věc (Pravda – Boží přikázání – Zákon – Spravedlnost) stále vítězí, ač se to empirikovi zrovna nezdá, jednak zde znovu zaznívá slovo „láska“, která není jen nadpozemskou ideou, ale i pro ty největší skeptiky a dokonce i ateisty je žitou realitou v jejich nitru, citem v samotném srdci.
Masaryk často citoval 1 J 4,21. Láska k Bohu bez lásky k člověku nebyla pro Masaryka vůbec možná. Zvláštní spojení nenáboženského (empirického) a náboženského pohledu (život pod zorným pohledem věčnosti), jež společně tvoří Masarykovu realistickou filosofii, oslovuje jak ateisty, tak věřící. Nemohu si pomoci, ale evokuje mi to slova Dt 30,11, která cituje také apoštol Pavel (Ř 10,4). Přikázání, jež dává Bůh, milovat Boha a jeho Zákon, není nic těžkého, je to věc citu, to přikázání není něco nedosažitelného v nebi nebo za mořem, máme přece srdce. Milovat Boha a bližního nemůže být nic těžkého.
Michal Kotrba
Foto: Unsplash / Zulfugar Karimov
Český zápas č.52 z 28. 12. 2025
